Ohlasy a recenze

řazeno chronologicky

Jan Jiraský uvedl ve světové premiéře skladbu Rafaela Kubelíka

Výňatky z recenze Karly Hofmannové uveřejněné 24. 1. 2024 na www.klasikaplus.cz

Rok české hudby si žádá velkou oslavu a recitál klavíristy Jana Jiraského k ní svou nepochybnou hodnotou přispěl. Jiraský je vynikající klavírista, který ale sebe a své umění nevystavuje na odiv. Důležitější je pro něho hudební sdělení, technická preciznost a hluboký prožitek. To vše se v jeho vystoupení projevilo a umělec nabídl ještě něco navíc. Schopnost strhnout posluchače k hlubokému soustředění.

Nejprve hrál méně známé skladby Antonína Dvořáka, Dumku a Furiant op. 12, ve kterých zaujala především zpěvnost a barevnost. Následovaly skladby 200letého oslavence Bedřicha Smetany. Jako protipól dvou úvodních skladeb to byla Sousedská a Furiant z Českých tanců. A pak už se posluchač ponořil do mohutné klavírní etudy Na břehu mořském (Vzpomínka). Klavírista zde má nelehký úkol, když interpretuje pohyb mořských vln pevností a hutností výrazu akordických pasáží, v kontrastu s technickou ekvilibristikou. Následující klavírní skica Macbeth a čarodějnice je ve výrazu ještě vydatnější a obtížnější a na koncertních pódiích se proto objevuje jen výjimečně. Klavírista si pohrával s mocnými plochami a chvílemi měl posluchač pocit, že musí hrát nejméně dva klavíristé! Ale veškerá hudební hmota, která se z klavíru do sálu valila, byla vskutku dílem jediného interpreta, jenž sugestivně vyprávěl příběh naplněný poetickou zvukomalebností: strašidelností hučícího lesa, pochodem vojska i bitvou. Skladba posluchače uchvátila mnohostí výrazových ploch.

Po přestávce patřil čas mladším skladatelům, a dokonce zazněla skladba, jejíž rukopis ležel od roku 1940 zapomenutý v šuplíku. Rafael Kubelík, legendární dirigent a syn významného českého houslového virtuosa, působil tehdy jako šéf brněnské opery. Skladbu s názvem Legenda napsal jako svatební dar pro své přátele, co se v roce 1940 brali. Tehdy ale nebyl na provedení vhodný čas a skladba zůstala nepovšimnuta až do dnešních dnů. Manželé Dvořákovi, kteří dlouhá léta patří k představitelům Spolku přátel hudby v Brně, ji nabídli k provozování a Jan Jiraský se světové premiéry nadšeně ujal. Rafael Kubelík v ní prozrazuje inspiraci druhou vídeňskou školou, ale nechybí ani melodická linka, prodchnutá impresivní náladou, a naopak expresivní výraz v akordické části, jež se zvedá do fortissima, aby se postupně v nostalgickém decrescendu průzračnými běhy a v zamyšlení stáhla do ztracena.

Závěrečný blok skladeb patřil Leoši Janáčkovi. Brněnský skladatel patří neodmyslitelně k oslavencům – od jeho narození letos uplyne 170 let. Přesto stále patří ke skladatelům moderním a je stále více uznáván v celém světě. Jeho klavírní skladby, to jsou intimní výpovědi; zejména cyklus Po zarostlém chodníčku, ze kterého zahrál pianista čtyři skladby – Naše večery, Lístek odvanutý, Pojďte s námi! a nakonec Frýdeckou Pannu Marii. Najednou to byla úplně jiná hudební výpověď pocitově úplně jiného klavíristy, naplněná něžností a vroucností.

Závěrečnou skladbou bylo Concertino pro klavír a komorní soubor. Janu Jiraskému přišli na pomoc kolegové: Štěpán Graffe hrál první housle, Lukáš Bednařík druhé, Ľuboš Melničák na violu, Petr Kavalír spustil na klarinet, Antonín Kolář na lesní roh a Petr Hlavatý na fagot. Společně si užili Janáčkovu hříčku, kdy v první větě Moderato se dohaduje klavír s lesním rohem, kterému přiřkl skladatel roli ježka, a hornista se zhostil partu pevným, přesto měkkým a intonačně jistým tónem. Ve druhé Piú mosso soupeří klavír s klarinetem, což prý je veverka, a klarinetista si s ní pohrál jízlivě a uštěpačně v rytmickém partu. Třetí větu Con moto přiřkl skladatel sýčkovi, výrovi a "jiné noční kritické havěti" a to už hráli všichni, úsečně a energicky, aby přešli do čtvrté části Allegro, kde převzal iniciativu klavír a rytmizovanou gradací udělal v nastalém zmatku pořádek. Pomalá impresivní část ale dlouho netrvala a přidali se všichni v crescendu do rychlého závěru.

Krásný večer si vyžádal ovace, a tedy i přídavek, dokonce hned dva. A samozřejmě od Janáčka. Nejprve kratičká, prchavá a něžná Vzpomínka a na úplný závěr Nelze domluvit…

Paní profesorka Veselá v objetí Spolku přátel hudby. Výńatek z recenze Heleny Pavlacké na www.klasikaplus.cz

Dne 16. května letošního roku završil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno 25 let svého trvání. První a dlouhodobou předsedkyní Spolku, který navázal na čtyřicetiletou tradici Kruhu přátel hudby, se stala před oněmi 25 lety paní profesorka, varhanice Alena Veselá. Také na její počest a k jejímu nadcházejícímu významnému osobnímu jubileu, letošním 100. narozeninám, zněl tento koncert v brněnském Besedním domě na Komenského náměstí.

Od prvních okamžiků jí patřil první potlesk vestoje i obdiv k její svěžesti a nezdolnosti. "Nebojte se, já se nedám", slíbila hned na pódiu při zmínce o novém, dosud nedostavěném brněnském koncertním sále. A pak už měl hlavní slovo královský hudební nástroj – varhany. Celého večera se ujal žák paní profesorky Petr Kolař, varhaník a regenschori chrámu sv. Petra a Pavla v Brně, sbormistr Brněnského filharmonického sboru Beseda brněnská a sboru Magnificat, držitel Medaile sv. Cyrila a Metoděje, Medaile sv. Petra a Pavla a Ceny Jana Václava Stamice od Uměleckého sdružení Esslingen za rozsáhlou uměleckou činnost.

Koncert byl přímo apoteózou varhan. První tóny Preludia a fugy Es dur BWV 552 Johanna Sebastiana Bacha, v podání Petra Kolaře, vyzařovaly hluboký respekt k Bachovu dílu i k neopakovatelně slavnostnímu okamžiku. Poněkud rychlejší tempo dodávalo napětí a svěží proud. Jako druhá skladba večera zazněly Krajiny patmoské pro varhany a bicí nástroje od Petra Ebena z roku 1984. Její českou premiéru uvedla tehdy právě paní profesorka Alena Veselá. Jde o pětidílnou skladbu na velmi vážné biblické téma, jímž je Zjevení sv. Jana, napsané patrně za Janova exilu na ostrově Patmos. Odmyslíme-li, že jde o hluboký až tragický námět, mohla nám zpočátku skladba ve skvělém podání Petra Kolaře a bicisty Martina Opršála znít jako rozhovor varhanních píšťal a bicích nástrojů s ostentativně se opakujícími krátkými a důraznými melodiemi. Skvělý výkon Martina Opršála, s bicí aparaturou zaplňující celé pódium, nenechal nikoho na pochybách, kdo je tady strašným, ale i laskavým hromovládcem a kdo věčně brblajícím, protestujícím lidstvem. Postupně se obraz měnil v biblicky nám známé, a můžeme jen doufat, surrealistické obrazy a vize. Z Krajiny s orlem, snad pouštní a pusté, přešel v symbolizující Krajinu se starci, se sugestivním zvukem stařeckých holí do Krajiny s katedrálou, s opakovanou a varovnou melodií zvonů k výrazné Krajině s duhou, až vygradoval v poslední krajině, Krajině s koňmi, a to s bílým, ohnivým, černým a nakonec sivým, do zhroucení v dramatickém posledním akordu. Petr Kolař a Martin Opršál důsledně a zřetelně oddělovali jednotlivé obrazy krajin. Nic nezůstali dlužni symbolickému náboji novozákonního biblického dramatu ani jeho prameni z hluboce zakořeněných starozákonních textů.

Po přestávce zařazená Sonáta č. 2 Paula Hindemitha měla téměř uklidňující ráz. Petr Kolař ji hrál přesvědčivě, ale s jistou rezervou, snad i přípravou na skutečně velkolepý závěr koncertu. Skladba v jeho podání měla živost i půvab a důsledné prodlevy mezi jednotlivými částmi.

Závěrečné Preludium a fuga na téma B-A-C-H od Ference Liszta je samo o sobě uctěním jména velkého Johanna Sebastiana Bacha, které dostalo se znovuobjevením jeho díla v období romantismu nový, obrozující náboj. Lákalo mnohé skladatele a Ferenc Liszt byl jedním z nich. V podání Petra Kolaře měly proměny hlavního motivu zřetelný a téměř hravý ráz.

Pro první přídavek Petr Kolař vybral varhanní sólo z Janáčkovy Glagolské mše jako poctu Brnu. Před druhým vyzval posluchače, aby po jeho jemném vyzvání začali zpívat. Zahájil sérii melodií a variací na narozeninové téma a pak, s mohutným sborovým "Hodně štěstí, zdraví, milá Alenko," rozezněl zcela zaplněný sál Besedního domu. V salonku byly již připraveny číše vína ke společnému přípitku, narozeninový dort s číslicí "100" s přáním svěžesti a zdraví do další stovky a Spolku přátel hudby věrné posluchače do dalších, nejen pětadvaceti nadcházejících let.

Z koncertu měly užitek i samotné varhany, které byly před koncertem kvalitně seřízeny jedním z nejmladších, ale již proslulých našich varhanářů, Tomášem Jeřábkem. Petr Kolař jim vzdal po každé skladbě hold a jen jednou trošičku pohrozil. To prý jednomu rejstříku, který se ozval slabě ve chvíli, když měl znít silně, jak se prozradilo zcela tiše v zákulisí. Inu i varhany potřebují stálou láskyplnou péči a servis.

Tak odezněl koncert k pětadvacátému výročí Spolku přátel hudby a k nadcházejícím stým narozeninám paní profesorky Aleny Veselé. Její vlastní narozeninový koncert je tradičně od jejích jednadevadesátých narozenin jako vždy také letos na programu 7. července o sedmé hodině večerní v Kostele Nanebevzetí Panny Marie, u nejnovějších brněnských varhan, na Jezuitské ulici.

25. dubna 2023

Radost ze společného hraní aneb čtvrtstoletí Graffova kvarteta. Výňatek z recenze Jiřího Čevely na www.operaplus.cz

Graffovo kvarteto bylo založeno na brněnské konzervatoři v roce 1997 a dnes se řadí ke špičkovým českým souborům svého druhu. Z původní sestavy zůstali "pouze" houslisté Štěpán Graffe a Lukáš Bednařík. V roce 2002 totiž violoncellistu Jaroslava Havla vystřídal Michal Hreňo a teprve loni na post violisty za Lukáše Cybulskiho nastoupil Leoš Černý. I přes dílčí změny se tento soubor střední generace může pyšnit kontinuální uměleckou činností, vyznačující se spolupracemi s významnými uměleckými osobnostmi (ať už mentorsky či koncertně), řadou ocenění a laureátských titulů, několika studiovými nahrávkami, zahraničími turné, koncerty na předních tuzemských festivalech a také vlastním abonentním cyklem Vox Imaginis propojujícím hudbu, poezii a výtvarné umění.

Večer zahájila drobná kvartetní skladba Langsamer Satz (neboli "Pomalá věta") Antona Weberna. Přibližně desetiminutové dílo z roku 1905 nevykazuje pozdní avantgardní prvky druhé vídeňské školy, již Webern spoludefinoval, nýbrž pozdně romantické. Rozvláčnost a jistá všestranná uměřenost díla proto příhodně posloužila jednak k nastavení koncertní atmosféry, druhak k rozehrání samotných interpretů. První polovinu koncertu doplnil pětivětý Kvintet A dur "Pstruh" Franze Schuberta. Zařazení díla do programu koncertu bylo dle pozdějších slov Štěpána Graffeho iniciováno přáním letos jubilující a v sále přítomné varhanice Aleny Veselé. "Graffovce", tentokrát ochuzené o Bednaříkovy druhé housle, doplnili jejich hráčští kolegové a pedagogové brněnské Janáčkovy akademie múzických umění – klavírista Jan Jiraský a kontrabasista Miloslav Jelínek. Oproti Webernovu kvartetu zde bylo možné dbát na dynamické gradace a barvitější harmonické postupy. Je nutné vyzdvihnout jistou organičnost celkového přednesu: oba hostující interpreti totiž uskupení doplnili jakožto rovnocenní spoluhráči, jejichž příspěvek měl za důsledek celkovou uvolněnost vyznění. Jedinou nedokonalostí byl občasný nepříliš konkrétní zvuk kontrabasu, který místo potřebného zvýraznění dané melodické pasáže fungoval spíše jako ukotvující harmonická textura.

Druhou polovinu koncertu tvořila jediná skladba, a sice Janáčkův Smyčcový kvartet č. 2 "Listy důvěrné". Tato volba je charakteristická nejen pro kvarteto působící v Brně, ale také přímo pro "Graffovce" – vždyť za interpretaci Janáčkových kvartetů byli dvakrát oceněni Nadací Leoše Janáčka (2001, 2003). K Listům důvěrným kvarteto přistoupilo obdobně jako k provedení skladeb z první poloviny: uměřeně, soustředěně a s jistou pokorou. Rozdílnost tkvěla patrně v podstatě samotné skladby, jelikož příležitostné sólistické pasáže tentokrát nejvíce prověřily technické schopnosti jednotlivých členů souboru. Niternost Janáčkovy pozdní hudební výpovědi je nejvíce patrná ve zřetelných dynamických i tempových odstínech, které Graffovo kvarteto uchopilo se vší jemností, a tedy jakousi pospolitostí, jíž protkala nejen provedení díla, ale také celý koncertní večer.

Obstojně zaplněný sál plný známých tváří nejen brněnské hudební kultury tedy ocenil hráče dlouhotrvajícím potleskem, který si lze vyložit i jako vděk za onu dříve naznačenou kontinuální a nepopiratelný přínos nesoucí činnost. Recenzent proto toto pomyslné laudatio doplňuje přáním, aby kvarteto stejnou radost sobě i svým příznivcům rozdávalo i v dalších dekádách svého uměleckého působení.

25. dubna 2023

Graffovo kvarteto slavilo 25 let na pódiu koncertem pro Spolek přátel hudby Výňatek z recenze Karly Hofmannové na www.klasikaplus.cz

Večer zahájila skladba Antona Weberna s názvem Pomalá věta pro smyčcové kvarteto. Je to skladba mladého, tehdy zamilovaného autora, která překypuje romantickou emocí a v ničem nepřipomíná atonální skladby skladatele druhé vídeňské školy. Klidnou a vyrovnanou melodii přednášejí první housle, kterým odpovídá viola v dialogu a ostatní dva nástroje vytvářejí vyrovnaný a pohodový kolorit. Kvarteto se zde představilo jako barevně vyrovnaný soubor, kterému vládnou první housle s temnějším témbrem a jasnou zvukovou špičkou. Primárius hraje překvapivě na nové housle, z roku 2022, které pocházejí z dílny Davida Pötzela z Karlových Varů.

Následoval Kvintet A dur op. 114, D 667 "Pstruh" pro klavír, housle, violu, violoncello a kontrabas Franze Schuberta, známý jako "Forellenkquintett". Smyčcové kvarteto posílil perlivý a zvonivý zvuk klavíru Jana Jiraského, a hutný kontrabas Miloslava Jelínka. Pětivětá skladba, která obsahuje gejzír krásné hudby, ve které se mají možnost se profilovat všechny nástroje, je přehlídkou mistrovství mladého nadšeného skladatele. Ústředním tématem je Schubertova již dřívější píseň "Pstruh", kterou složil Schubert na slova Christiana Daniela Schubarta, jejíž téma se prolíná větami a je základem pro následné variace. První větu Allegro vivace zahajuje rozložený akord, který prostupuje celou skladbu, druhá věta Andante je zpěvná, třetí věta Scherzo. Presto přináší úderný motiv, který se promění v něžnou melodii a čtvrtá věta Tema con variazone, přináší stěžejní variace a Andantino. Je to stěžejní část, kterou zahajuje v houslích hlavní téma, veselé a vtipné, které postupně přebírají ostatní nástroje, které se proplétají, stejně jako hejna ryb v řece. Poslední, pátá část Finale. Allegro giusto, je rozdováděná a bezstarostná, nástroje perlí a prolínají se, aby ukončily skladbu ve společném dovádění. Nástroje se potkávají v tématech, které se rovněž prolínají, a ve variacích ve čtvrté větě a vytvářejí tryskající barevnou kompozici. Nástroje kvarteta jsou barevně i dynamicky vyrovnané a sladěné a tvoří kompaktní celek, který má svoji charakteristickou barvu. Klavír do tohoto celku zapadal právě svojí odlišností a perlivým zvukem, kontrabas zase naopak vytvářel skladbě hutné pozadí, ale i pro něho se zde našla sólová linka ve variacích. Hudebníci hráli s nadšením a s uvolněným, radostným výrazem. Primárius po ukončení skladby vyznal, že skladbu věnují přítomné bývalé rektorce JAMU, profesorce Aleně Veselé, která i přes svůj neuvěřitelný věk, téměř sto let, osobně přišla na koncert.

Ve druhé polovině večera zazněla skladba pro kvartetní soubory ikonická, Smyčcový kvartet č. 2 "Listy důvěrné" Leoše Janáčka. Poslední dílo autora, který nikdy nepřestal být mladý a zamilovaný a svoji dravou vášnivost vtělil právě do této skladby. První věta Andante. Con motto. Allegro je uvozena krásným violovým vstupem, Leoš Černý ho přednášel s ušlechtilým a barevným tónem. Housle Štěpána Graffeho zněly dravě a pevně. Druhá věta Adagio. Vivace začíná dialogem violy a druhých houslí, první housle do toho vnášejí vášeň. Nástroje přinášejí do zvuku vzlet a vyváženost. Třetí větu Moderato. Adagio. Allegro uvozují první housle sladkou melodickou bolestností, závěr je pevný a naplněný rozhodností a energií. Poslední věta Allegro. Andante. Allegro je nejprve radostné a taneční, pianissima byla něžná se sladkostí v tónech a sólová viola měla měkký a svítící témbr. Vše uzavíralo euforické allegro, které vyburcovalo posluchače k nadšeným ovacím.

28. března 2023

Harmonie brněnských filharmoniků připomněla 100. výročí narození skladatele Viktora Kalabise Výňatek z recenze Karly Hofmannové na www.klasikaplus.cz

Harmonie brněnských filharmoniků je oktet, který je sestavený z dechových nástrojů. Toto uskupení bývalo v minulosti velmi oblíbeným a mnozí skladatelé pro něho psali hudbu, na kterou jsme dnes již postupně zapomněli. V současnosti jsou objevovány skladby v hudebních archivech, které hudebníci uvádějí v život, aby mohli posluchači objevovat jejich hudební svěžest. Obsazení dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty a dva lesní rohy bývají ještě rozšiřovány o další nástroje, v tomto případě byla instrumentace rozšířena ještě o kontrafagot. Duší souboru je sóloklarinetista brněnské filharmonie Emil Drápela, který hledá skladby v archivech, spartuje je a připravuje k realizaci. Jeho nadšení jako vedoucího souboru je nakažlivé a neúnavné. Jeho klarinetovým partnerem je Stanislav Pavlíček, hobojů se ujímají Anikó Kovarikné Hegedüss a Zdeněk Nádeníček, lesních rohů se chopili Milan Mrazík a David Ryšánek a fagoty obstarali Jozef Makarovič a Jiří Jakubec. K nim se připojila na kontrafagot Jana Košnářová. Soubor se vyznačuje především dokonalou souhrou a perfektní profesionální interpretací. Zvuk nástrojů je vyvážený a barevně spolu nástroje ladí, odpovídají si a navazují na sebe v niterném propojení.

Parthia in Es Karla Ditterse z Dittersdorfu je čtyřvětá (Allegro, Andante, Menuetto a Rondo Allegretto) se vyznačuje především perlivou a svižnou melodičností s razantním závěrečným Rondo s tanečním charakterem. Divertimento F dur č. 2 "Alla cosacca" (jako kozáček) byla ukázka z díla Antonia Casimira Cartellieriho, kosmopolitního skladatele, působícího zejména ve službách Lobkoviců ve 2. polovině 18. století. Zemřel jako mladý ve 35 letech a jeho dílo bylo zapomenuto. Nyní je objevováno právě péčí klarinetisty Emila Drápely. Jde o radostnou a perlivou hudbu o klasicistních čtyřech větách (Adagio, Allegro agitato, Adagio, Menuetto a Alla cosacca), která těšila publikum 18. století a soubor dechové harmonie ji podal s radostným nábojem a muzikantkou erudicí.

Po přestávce zazněla skladba Viktora Kalabise Jarní píšťalky, op. 50 pro dechový oktet. Allegro bylo dravé a barevné, ne nepodobné hudbě Stravinského, Largo s primem hoboje zpěvné, přestože disonantní, Vivo střídalo jednotlivé nástroje a evokovalo ptačí konverzaci a zobání, připomínající klevetění a poslední Allegro e gioiosamente bylo rytmizované a vylehčené, s radostným závěrem nad přemožením zimy. Svěží a razantní hudba, disonantní a přesto sdělná, s pozitivním nábojem, překvapila a navodila otázku, proč je skladatel tak málo na českých i moravských pódiích uváděn.

Poslední skladbou byla Serenáda č. 11 Es dur KV 375 Wolfganga Amadea Mozarta. Allegro maestoso v sonátové formě je uvedeno klarinetovou melodií, kterou postupně přebírá horna a něžný hoboj. Pohodové Menuetto I je melodickou příležitostí opět pro hornu a následné trio. 3. věta Adagio je pastorální a přináší krásnou melodii a 4. věta Menuetto II je laškovná a půvabná. Závěrečné Allegro je razantní a virtuózní a přináší malé vylehčené fugato do brilantního závěru. Příležitost prokázat virtuozitu jednotlivých nástrojů a schopnost perfektní souhry využili hudebníci na maximum.

Nadšené publikum vycítilo, že bylo přítomno výjimečnému hudebnímu zážitku a odměňovalo hudebníky nadšeným potleskem. Za to dostalo ještě přídavek na dobrou noc, kterým byla 2. věta z Divertimenta-Feldpartity B dur Hob.II:46, Chorale sancti Antoni (svatoantonínský chorál) od Josepha Haydna. Její téma zpracoval Johannes Brahms v orchestrálních Variacích na Haydnovo téma op. 56. Tímto půvabným závěrem se soubor rozloučil s publikem a uzavřel tak jarní koncert pro Spolek přátel komorní hudby.

28. února 2023

Virtuos Igor Ardašev na domácím pódiu. Recenze Petra Feldmanna v Harmonii 2/2023

Posledního únorového dne večer se v brněnském Besedním domě v rámci komorního cyklu Spolku přátel hudby uskutečnil klavírní recitál Igora Ardaševa, který přednesl skladby z pera Mozarta, Beethovena, Schumannové a Schumanna.

Tento brněnský rodák studoval na zdejší konzervatoři a poté na JAMU pod vedením Inessy Janíčkové. Po prvních úspěších na dětských soutěžích zaznamenal Igor Ardašev výrazné výsledky na mnoha českých i světových soutěžních podiích (Čajkovského soutěže v Moskvě, soutěž Pražského jara, soutěže královny Alžběty v Bruselu, soutěž Marguerite Long-Jacques Thibaud v Paříži). Koncert zahájil svěží interpretací Variací na Duportovo téma KV 573 od W. A. Mozarta. Při uvedení tématu překvapil klavírista rozmanitostí artikulačních prostředků. V následujících variacích využíval bohatých dynamických škál. Překvapením byla téměř bachovsky pojatá polyfonní místa v některých variacích. V pomalých variacích nechyběl smysl pro dramatičnost, ovšem bez zbytečného patosu.

Poté zazněla Sonáta C dur op. 3 č. 2, kterou Beethoven napsal jako pětadvacetiletý a věnoval Josephu Haydnovi. Hned od začátku přenesl Igor Ardašev posluchače do úplně jiného hudebního světa. Tempo první věty bylo zcela přiměřené a dokonale technicky zvládnuté. Dynamicky mohl být interpret, hlavně co se týče vrcholů, výraznější. Druhá věta měla vzpomínkový charakter, po ní následoval dramatičtější úsek. Ocenil bych v ní ještě lepší práci s barvou a měkkostí zvuku, ale věta měla tah a potřebnou dramatičnost. Třetí věta, pro Beethovena charakteristické scherzo, měla střízlivé tempo, ostatně má "pouze" označení Allegro. Jako mimořádně zkušený pianista se projevil Igor Ardašev ve větě čtvrté, kde navzdory technickým obtížnostem dokonale držel tempo a tah. Škoda snad jen až příliš měkkého forte. Tato sonáta slibně uzavřela první polovinu koncertu a lákala posluchače k poslechu poloviny druhé. Cenné bylo zařazení tří romancí (a moll op. posth., F dur op. 21 č. 2 a č. 3) Clary Schumannové, které byly její intimní zpovědí. Klavírista v nich doslova otevřel svou duši. Jde o neotřelá díla plná tužeb a něhy. Interpretace Igora Ardaševa působila naprosto přirozeně a vnitřní pohnutky se mu zobrazovaly pouze v mimice obličeje. Tím nechal přijetí jednotlivých částí na každém posluchači. Hrál velmi nenuceně a přirozeně.

Následovala rozměrná Humoreska op. 20, pro Roberta Schumanna netypická skladba. Nemá ani cyklickou ani sonátovou formu, ale sedm vnitřních částí navazujících attacca. Jedná se o nejrozsáhlejší Schumannovo dílo ve volné formě. Vzhledem k názvu mohl posluchač postrádat bezstarostnost, ovšem skladba skutečně nepůsobí odlehčeným charakterem, nýbrž místy má až zádumčivou náladu. Díly skladby jsou většinou v tónině B dur nebo paralelní g moll, ale pianista svou zkušeností a promyšleností dokázal posluchače vtáhnout do jejího děje. Jeho projev vynikal barevnou škálou úhozu a zdůrazněním intervalových vztahů, samozřejmě i dokonalou hráčskou technikou. Nadšené publikum si vyžádalo ještě tři přídavky.

Koncert hodnotím velmi kladně. Byl sestaven ze dvou kontrastních polovin. První v charakteru veselém a světlém a druhá intimní a zahloubanější. Velikou škodou byl snad jen předčasný odchod několika posluchačů během potlesku před druhým a třetím přídavkem. Toto hodnotím jako jistý druh neúcty k interpretovi. Především také proto, že se jednalo o výkon, který si zcela jistě pozornost zasloužil.

4. října 2022

Koncert k 75. výročí koncertní činnosti Janáčkova kvarteta Výňatek z recenze Karly Hofmannové na www.klasikaplus.cz

Spolek přátel hudby je jediným subjektem v Brně, který se systematicky věnuje pořádání koncertů komorní hudby a má celoroční promyšlenou dramaturgii. Nezapomíná na jubilanty, ale také nezapomíná na mladé, nadějné umělce, kteří už během studií dosáhli na významná ocenění. A to především díky své dlouholeté předsedkyni a současně i někdejší rektorce JAMU, profesorce Aleně Veselé. Ta se těší dobrému zdraví a ve svých devětadevadesáti (!) letech na koncert přišla a na pódiu přála kvartetu hodně dalších úspěchů. Současně z pódia ohlásila svoji rezignaci na předsedkyni Spolku a představila jako nového předsedu pana Emila Drápelu, dlouholetého klarinetistu Filharmonie Brno. Ten využil příležitosti k tomu, aby poděkoval paní profesorce a oznámil, že se stává čestnou předsedkyní Spolku. Situace dojemná, ale přinášející praktické změny...

Po těchto oficialitách...nastoupilo na pódium Janáčkovo kvarteto v současném složení. První housle Miloš Vacek, druhé housle Richard Kružík, viola Jan Řezníček a violoncello Břetislav Vybíral. A bez dalších řečí se vrhli do proudu hudby, která tryskala ze Smyčcového kvartetu č. 1 "Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty" Leoše Janáčka. První věta Adagio. Con moto byla poněkud nevýrazná, působila ostýchavě. Ale postupně se atmosféra uvolňovala a hráči podávali stále přesvědčivější výkony. Druhá věta Con moto byla energická a úderná, třetí věta Con moto. Vivo. Andante střídalo něžná piana prvních houslí s dravostí ostatních nástrojů, aby bolestná poslední věta Con moto. Adagio. Maestoso vyvrcholila do euforie a následně do ztracena.

Druhou skladbou, kterou kvarteto předneslo, byl Smyčcový kvartet č. 1 Ervína Schulhoffa. Ze zázračného dítěte z německé židovské rodiny, klavíristy, udělala aktivní účast v první světová válce levicově smýšlejícího člověka, a dokonce získal občanství Sovětského svazu, kam se chtěl i s rodinou odstěhovat. Nacisté ho předběhli a přestěhovali ho do koncentračního tábora ve Wülzburgu, kde zahynul. Smyčcový kvartet č. 1, který zazněl na tomto koncertě, je z roku 1924, tedy z doby, kdy skladatele ovlivňovala avantgarda. Věty 1. Presto con fuoco, 2. Allegretto con moto e con malinconia grotesca a 3. Allegretto giocoso, alla Slovaca jsou všechny taneční a hravé i dravé, s poněkud karikovaným odzemkem. Hudba je velmi zvukomalebná a i přes disonance melodická. Poslední věta Andante molto sostenuto je naopak snová a melancholická, s krásným melodickým sólem pro violoncello, které předává viole, první housle vpadají naříkavým sólem, přesto melodickým, a skladba končí diminuendem do ztracena. Ervín Schulhoff by si jistě zasloužil větší pozornosti ze strany dramaturgů komorních koncertů.

Po přestávce se přidala k Janáčkovu kvartetu klavíristka Elizabeth Leonskaja a společně přednesli Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81. Krásná melodická a myšlenkově hluboká hudba Antonína Dvořáka z roku 1888 pohltila umělce i posluchače od první věty, Allegro ma non tanto, s violoncellovým melodickým sólem, které později převzala viola měkkou melodií. Spolupráce klavíristky s kvartetem byla příkladná, Elizabeth Leonskaja je v Brně známá z nedávného provedení Beethovenových klavírních koncertů společně s Filharmonií Brno, jako profilující se sólistka s mohutným rozpětím dynamiky. Zde překvapila ukázněností, kdy se dokázala stáhnout do pozadí, aby ve svých vstupech dynamicky přiměřeně vykoukla s melodií a poté se rychle stáhla. Byla součástí týmu se samozřejmostí a muzikantskou pokorou. Inspirovala svoje spoluhráče, kteří se vybičovali k maximálnímu výkonu, první housle se vypjaly k rozjasněné melodii a společně vytvořili krásnou, mohutnou hudební plochu...