Výběr článků ze Zpravodajů SPH
Příspěvky jsou řazeny chrolologicky - nejaktuálnější naleznete nejvýše, další dole pod nimi
ZPRAVODAJ Č. 2 2023/2024
SVĚTOVÁ PREMIÉRA KLAVÍRNÍ SKLADBY RAFAELA KUBELÍKA
Rafael Kubelík (1914-1996), světoznámý český dirigent, byl synem houslového virtuoza Jana Kubelíka. Již méně je známa jeho činnost kompoziční, zahrnující především orchestrální, koncertantní a vokálně-instrumentální skladby. Rafael Kubelík složil čtyři opery, z nichž první, Veronika, měla premiéru v Brně v roce 1947 (dirigoval ji autor). Napsal rovněž několik orchestrálních skladeb, například klavírní a violoncellový koncert a dva koncerty houslové, a také skladeb komorních. Ovšem jen málo z autorových děl se dočkalo veřejného provedení.
V letech 1939-41 byl Rafael Kubelík jmenován šéfem opery brněnského Zemského divadla. V Brně se aktivně účastnil společenského života, byl velmi oblíbeným a zábavným společníkem. Z dubna 1940 pochází Legenda, drobná příležitostná skladba pro sólový klavír, kterou složil jako svatební dar manželům Miroslavu a Zoře Dvořákovým, když byl Zorou pozván, aby jí byl svědkem na její svatbě. Z rukopisu této skladby je patrné, že ji Kubelík tvořil v jisté časové tísni, možná dokonce v noci před svatebním obřadem. Malá legenda bude mít světovou premiéru v interpretaci klavíristy Jana Jiraského 23. ledna 2024 na jeho recitálu, který je také zahajovacím koncertem Roku české hudby.
Miroslav Dvořák
Během svého působení na místě šéfa opery v Brně 1939-41 nastudoval Rafael Kubelík v české premiéře Berliozovu operu Trojané, v obnovené premiéře Janáčkovu Její pastorkyni, premiéru Mozartova Tita a připravoval inscenace Dvořákových oper k autorovu stoletému jubileu. Dirigoval také symfonické koncerty operního orchestru; v roce 1940 na jednom z nich vystoupil nedlouho před svou smrtí jako sólista i jeho otec Jan Kubelík. Své dirigentské působení v Brně završil Rafael Kubelík nastudováním Dvořákovy opery Čert a Káča a provedením Smetanovy Mé vlasti. Když pak nacisté divadlo uzavřeli, odešel ve svých osmadvaceti letech mladý dirigent do Prahy, kde byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie po Václavu Talichovi. Skladba Legenda se zachovala ve vlastnictví Miroslava Dvořáka, syna Miroslava a Zory Dvořákových, člena SPH a manžela místopředsedkyně SPH Olgy Dvořákové.
Emil Drápela
ZPRAVODAJ Č. 3 2022/2023 - přílohaMALÉ DĚJINY DECHOVÉ HARMONIE
V roce 1692 obléhalo vojsko francouzského
krále Ludvíka XIV. flanderský Namur. Zatímco minéři a sapéři se činili v
podkopávání hradeb a tu a tam někdo vystřelil z děla, dvůr včetně panovníka,
přítomných kavalírů a dam poslouchal koncert ansámblu královských mušketýrů
posíleného trubači a tambory švýcarských gard. Základ hudební složky
Mousquetaires de Roi tvořilo osm hráčů na diskantové, altové a basové hoboje,
později rozšířených až na 26 hudebníků. Zrodila se dechová harmonie. Ve velkém
dechovém obsazení zněla roku 1715 ve vilémovské Anglii také Händelova Vodní
hudba.
V habsburských zemích vznikaly soubory nazývané "feldmusik" či "harmonie" zprvu jako vojenské plukovní hudby. Sestavovaly se převážně z českých rekrutů, neboť rčení "co Čech, to muzikant" nebylo tehdy planou frází. Po roce 1750 měl téměř každý pěší pluk rakouské armády ve svém posádkovém sídelním městě dechovou harmonii o šesti až osmi hráčích. K základnímu párovému obsazení dřev a lesních rohů se někdy přidružoval flétnista, polní trubač, jindy basovou linii posiloval kontrafagot či kontrabas.
Na počátku druhé poloviny osmnáctého století nastal rozvoj dechových harmonií i "v civilním sektoru". Komorní ansámbly oděné v honosných livrejích hrály k reprezentaci i zábavě. Dechové harmonie nechyběly u dvorů panovníka, významných šlechticů, církevních pohlavárů, byly najímány městskými radami a úspěšně fungovaly i v klášterech, které přežily reformy Josefa II. Někde nahradily z ryze ekonomických důvodů nákladné barokní chrámové či zámecké kapely. Bohatý společenský život vyžadoval spoustu příležitostné komorní hudby. Právě takovou představovaly nejrůznější serenády, partity (parthie), divertimenta, kasace, nokturna, variace, pochody a tance. V době vídeňského klasicismu tato komorní literatura dosáhla vysokých kvalit.
Vídeň přirozeně hrála prim v kvalitě dechových ansámblů. V roce 1782 se z dvorní kapely vyčlenila dvorní dechová harmonie s hobojisty Janem Ventem a Georgem Triebensee (otcem Josepha Triebensee, o němž hovoříme dále), klarinetisty bratry Antonem a Johannem Stadlerovými, hornisty Jakobem Eisenem a Martinem Ruppem a fagotisty Václavem Kaznerem a Ignazem Drobným. Vedoucí osobností císařského ansámblu byl hobojista Jan Nepomuk Vent (Wendt, Wenth, 1745-1801). Narodil se jako chudý nevolník na citolibském panství hraběcího rodu Pachtů. Ti talentovaného chlapce hudebně vyškolili a zařadili do řad služebnictva, avšak Vent své lokajské postavení cítil jako ponižující a ve svých pětadvaceti letech uprchl do Vídně. Tam získal místo v dechové harmonii knížete Schwarzenberga. Hrabě Pachta se však tvrdě dovolával vrchnostenského práva a navrácení svého služebníka. Tento spor ukončil sám císař Josef II., jenž hobojistu přijal do své dvorní kapely. Panovník jak známo stojí nade všemi a císaři se prostě neodporuje. Josefův patent o zrušení nevolnictví (1781) pak tato feudální pouta definitivně zpřetrhal.
Dechová harmonie knížete Schwarzenberga působila ve Vídni, avšak na léto se stěhovala na zámky v Třeboni a Českém Krumlově. Hráli v ní tři vynikající hráči na hoboje a anglické rohy, bratři Johann, Franz a Phillip Teimerové, pro něž psal triové komorní skladby Beethoven. Z Třeboně pochází další významná osobnost, hobojista Joseph Triebensee (1772-1846), žák svého otce Georga, jehož následoval do Vídně. Zde nastoupil jako kapelník a první hobojista harmonie knížete Liechtensteina, jež v letech 1789-1808 působila střídavě ve Vídni, Valticích a Lednici. Po jejím zrušení se stal Triebensee kapelníkem v brněnském divadle Reduta a pak ve Stavovském divadle v Praze.
Liechtensteinové osmičlennou dechovou harmonii znovu obnovili po čtyřleté pauze s novým obsazením. Vedoucím této "druhé harmonie" byl v letech 1812-1835 klarinetista Václav Sedlák (1776-1851), jenž široce proslul jako upravovatel oper pro dechové ansámbly. Jeho transkripce Beethovenova Fidelia, Weberova Čarostřelce, Spohrova Fausta či Rossiniho Italky v Alžíru, dochované v oddělení dějin hudby Moravského muzea v Brně, jsou opravdu na špičkové úrovni.
Aktuální úpravy předeher a vybraných operních čísel z úspěšných inscenací zněly v podání dechových harmonií ve všech významných salonech. Zájem o ně byl značný. V době neexistence autorských práv upravovatelé často vydělali na úpravách více peněz než sami skladatelé na původních dílech. Transkripce se nepovažovala za svévolný zásah, dílo dále popularizovala a svým způsobem umožňovala i další existenci jeho uměleckých hodnot. Ostatně Vent a Triebensee (tchán a zeť - Triebensee se oženil s Ventovou dcerou) již dvě desetiletí před Sedlákem upravili hudbu šesti nejvýznamnějších Mozartových oper. V souvislosti s transkripcemi je třeba jmenovat také hobojistu a tympánistu Jiřího Družeckého, kapelníka knížete Grassalkoviče ve Vídni a Bratislavě a vedoucího harmonie arcivévody Josepha Antona v Pešti, jenž skvěle upravil pro dechy Beethovenův Septuor (Septet op. 20).
Vent, Družecký i Triebensee skládali samozřejmě i vlastní dechové skladby. V tomto oboru však nejvíce vynikl císařský dvorní skladatel František Vincenc Kramář-Krommer (1759-1831). Je autorem skutečně mimořádné série dechových partit, z nichž některé nazývá přímo "Harmonie". Do komorní dechové literatury přispěli z okruhu vídeňských skladatelů také Václav Pichl, Antonín Vranický, Leopold Koželuh, Vojtěch Jírovec, Karl Ditters z Dittersdorfu, Jan Křtitel Vaňhal, Franz Anton Hoffmeister, Antonio Cartellieri, Antonio Salieri a další. Kromě nich nacházíme mezi autory dechové komorní hudby v Bavorsku Františka Antonína Rosettiho, v Itálii Josefa Myslivečka, v Praze Jana Antonína Koželuha či Františka Xavera Duška.
Z dechových skladeb Josepha Haydna vyniká Feldpartita B dur, Hob.II/46 s volnou větou Chorale sancti Antoni, zvěčněnou Johannesem Brahmsem ve slavných Variacích na Haydnovo téma. "Polní partita" názvem upomíná na původní vojenskou funkci harmonie s možností provozování v poli, pod širým nebem. Ve dvacátém století snad podobně uvažoval i Bohuslav Martinů při kompozici své Polní mše. Haydnovo autorství feldpartity je ale zpochybňováno, neboť puntičkářský skladatel si vždy zapisoval data vzniku svých skladeb, avšak o tomto díle se nezmiňuje.
Wolfgang Amadeus Mozart skládal pro dechy již v Salzburku a jeho tři vrcholné vídeňské serenády - č. 10 B dur KV 361 Gran Partita, č. 11 Es dur KV 375 a č. 12 c moll KV 388 Nachtmusique - jsou skutečnými hudebními klenoty. V Gran Partitě, která dle nových poznatků byla dokončena až jako poslední, nikoli první z trojice, autor mistrně využil pár basetových rohů, tehdejších nových nástrojů příbuzných klarinetu.
Mladý Ludwig van Beethoven v počátečním vídeňském období složil Dechový sextet op. 71, Rondino WoO 25 a Dechový oktet op. 103. Vysoká opusová čísla skladbám nahodile přidělili vydavatelé až po skladatelově smrti. Ve skutečnosti vznikly ještě před Beethovenovým opusem č. 1, jsou to však již kompozice velmi osobité. Beethoven si možná přinesl představu o dechovém ansámblu již z Bonnu, neboť tamní kurfiřt Maximilian Franz si také vydržoval dechovou harmonii. Z nastupující romantické generace okrajově psali pro dechovou harmonii již jen Franz Schubert, Johann Nepomuk Hummel a Louis Spohr.
Skutečně nadmíru výtečně se dařilo dechovým harmoniím v Čechách. V letech pražské mozartovské mánie na sklonku 18. věku zněla ve šlechtických salonech, zahradách i ulicích hudba Mozartova i jeho současníků v interpretaci četných dechových ansámblů. Pražské dechové harmonie hrabat Pachty, Wallise, Thuna, Kinského a Clam-Gallase se uplatňovaly i v sídelních zámcích na rodových panstvích v Čechách. Jihočeská Třeboň a Český Krumlov patřily do okruhu působnosti výše zmíněné dechové harmonie Schwarzenbergů. V Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří u Litvínova působila v rámci zámecké kapely osmičlenná harmonie Lobkoviců, jež existovala ještě dlouho po zániku této kapely.
Ani Morava nezůstávala pozadu. Umělecky významnou zde byla harmonie hraběte Haugwitze na zámku v Náměšti nad Oslavou, harmonie hraběte Silvy-Taroucy na zámku Čechy pod Kosířem a již dříve zmiňované obě harmonie knížat Liechtensteinů ve Valticích a Lednici. Dechový ansámbl si vydržoval i klášter premonstrátů v Nové Říši a benediktýnů v Rajhradě u Brna.
Pozoruhodná byla zejména šedesátiletá epocha (1759-1819) dechové harmonie olomouckých arcibiskupů v jejich letní rezidenci Kroměříži. Za biskupa Hamiltona a jeho nástupců, arcibiskupa Colloreda, arcipiskupa Trautmannsdorfa a arcivévody kardinála Rudolfa Habsburského, obstarával hudební život kroměřížského zámku šestičlenný a později osmičlenný dechový ansámbl. Jeho přední osobností byl Václav Havel (Hawel, asi 1778 - po 1826), pravděpodobně klarinetista nebo hornista, jehož rukou jsou opsány desítky skladeb.
Repertoár zachovaný v kroměřížském zámku vypovídá i o denním chlebu hudebníků: kupříkladu anonymní (možná Havlův) pochod "Aufzug bei der Wachtparade" se zřejmě hrál každodenně při ceremonii střídání stráží. Arcibiskup Trautmannsdorf, Havlův chlebodárce, vykonával svůj úřad za napoleonských válek a ač jistě nepatřil k sympatizantům francouzského císaře, nechybí v jeho archivu "Bonapartovy oblíbené pochody" pro harmonii (mimochodem svědčící o nevalném hudebním vkusu Napoleonově). Z ideologického hlediska je pikantní fakt, že jiný služebník víry, ctihodný opat premonstrátského kláštera v Nové říši, si pořídil pro svou harmonii úpravu francouzské revoluční písně sansculotů Ca ira!
V klášteře augustiniánů na Starém Brně (na dnešním Mendlově náměstí) působila dechová harmonie nepřetržitě od roku 1741 až do roku 1865, kdy ji ještě slyšel při svém příchodu do fundace čerstvý choralista zdejšího sboru Modráčků, jedenáctiletý Leoš Janáček. Vystřídalo se v ní několik generací hudebníků. Několikrát do roka při slavnostních příležitostech se tato harmonie rozšiřovala na tzv. tureckou hudbu. K svému základnímu obsazení přibírala pikoly, žestě a hlavně řinčivé turecké bicí nástroje, činely, gongy a bubny. Byla to slavnostní paráda určená spíše pro oči než pro uši, určená na brněnská náměstí. Zachovaný knihovní fond starobrněnských augustiniánů obsahuje četné skladby pro "türkische Musik" včetně Beethovenova pochodu. Ve Vídni byly velmi populární koncerty pořádané v schönbrunnském parku, na nichž se harmonie arcivévody Maxmiliána rozšiřovala až na 40 hudebníků. Břesknou "tureckou bandu" provozovali i Liechtensteinové ve Valticích a Lednici.
Na příkladu brněnské augustiniánské harmonie lze v průběhu 19. století sledovat postup úpadku tohoto žánru, kdy nejrůznější úpravy počtem převýšily skladby původní a zpracovávaly i hudbu druhořadých operet, frašek, triviální pouliční popěvky. Ústup ze slávy přicházel ruku v ruce s bouřlivým romantismem, změnami společenskými i ekonomickými. K zániku většiny dechových harmonií došlo v důsledku státního bankrotu, jenž v roce 1811 monarchii postihl v důsledku vyčerpávajících napoleonských válek. Měna rázem pětinásobně oslabila a její pád donutil mnohé mecenáše k drastickým úsporám. Zanikla divadla, zámecké kapely, došlo i na dechové harmonie. Někde přežily o něco déle jako jakýsi relikt zašlé slávy šlechty a duchovenstva, po revolučním období 1848/49 však již livreje, pompa a dvorské ceremonie zajímaly málokoho. U vojska nahradila dechovou harmonii velká dechová hudba s převahou žesťů, jak ji známe dnes. Renesance velkých dechových ansámblů nastala až na sklonku 19. století zásluhou pařížské dechové školy. Řadu nových podnětů pak přineslo století dvacáté.
Emil Drápela
ZPRAVODAJ Č. 2 2022/2023 - příloha
100 LET KLUBU MORAVSKÝCH SKLADATELŮ
1922 - 2022
Leoš Janáček a členové Klubu moravských skladatelů
Stojící zleva: Vilém Petrželka, Břetislav Bakala, Jaroslav Kvapil, Václav Kaprál
Sedící zleva: Ludvík Kundera, Leoš Janáček, František Neumann
KLUB MORAVSKÝCH SKLADATELŮ V PROMĚNÁCH STOLETÍ
Vznik Československé republiky v říjnu 1918 vyvolal obrovskou vlnu tvůrčího nadšení. Konkrétně v Brně vznikaly nové vysoké školy, začal vysílat Československý rozhlas, uskutečnil se Janáčkův dlouholetý sen - Hudební a dramatická konzervatoř, a byl založen Klub moravských skladatelů. Zprvu - protože všichni byli mladí - Klub mladých skladatelů moravských, utvořen hlavně z popudu Vladimíra Helferta, Viléma Petrželky a Václava Kaprála. Za svého téměř dvouletého působení uspořádal tento KMSM osm koncertů, na nichž propagoval novou moravskou tvorbu. Leč pak si uvědomili, že jsou zde i starší skladatelé, a že i oni sami jednou budou staří, proto změnili svůj název na Klub moravských skladatelů, který byl ustaven 17.9.1922 na základě stanov připravených Jaroslavem Kvapilem, Ludvíkem Kunderou a Vilémem Petrželkou. Přes znění svého názvu se Klub neomezoval jen na skladatele (jak je ostatně vidět už ze jmen přípravného výboru), ale jeho členy byli i interpreti i hudební vědci, neboť činnost všech je spolu organicky propojena. Prvním předsedou KMS byl zvolen Leoš Janáček, ostatně byl z nich nejstarší, a byl předsedou až do své smrti v roce 1928. Po něm následovali František Neumann, Ferdinand Vach, Jan Kunc (ten po celou dobu 1938-1945), pak Jaroslav Kvapil a Osvald Chlubna - do roku 1948, kdy se uzavírá první kapitola činnosti KMS.
Po celou tuto první třetinu své existence byl KMS téměř nepostradatelným činitelem v popularizaci současné moravské tvorby. A nebyly to jen koncerty, na nichž byla uváděna díla Leoše Janáčka, jeho současníků i jeho žáků, byly to přednášky, spolupráce s rozhlasem - tímto novým mediem vstupujícím do našich domácností, bohužel tehdy byla většina výkonů přímým vysíláním, takže podstatná část výkonů se nám nedochovala. Ale byla tu i hudební vydavatelství, např. Edice Klubu moravských skladatelů, propagující moravskou tvorbu. KMS navazoval kontakty i se současnými autory zahraničními, např. s Igorem Stravinským, Paulem Hindemithem, a to dokonce i za jejich přítomnosti na koncertech - a také s autory rakouskými. V soukromé knize koncertů pianisty Františka Schäfera čteme: "15. dubna 1936 Vídeň - Mährischer Komponistenabend im grossen Ehrbarsaal, a na programu byli autoři Osvald Chlubna, Jaroslav Kvapil, Josef Kohout, Vilém Petrželka, Stanislav Goldbach, Jan Kunc, Václav Kaprál." A je tu i poznámka "klavír Ehrbar byl skvělý, ale honorář nula"!
Po roce 1948 ovšem došlo k velkým organizačním změnám. Zmizely všechny spolky, kluby, sdružení, pro celou hudební obec byl ustaven Svaz československých skladatelů a koncertních umělců s hlavní organizací sídlící v Praze a s pobočkami v různých městech republiky. Pod hlavičkou SČSKU se konaly přehlídky koncertního umění i skladatelské přehlídky. V tom všem se Klub moravských skladatelů nějak rozplynul, i když ani skladatelé ani interpreti svou činnost neukončili, jen organizace byla jiná. Pro vydávání not a knih o hudbě pak tu byly dvě instituce, Supraphon a Panton, které vydávaly i nahrávky na LP, později i na CD.
Rok 1990 přinesl opět zásadní změnu do našich životů a tím zákonitě i do organizace hudebního dění. Po četných bouřlivých jednáních nenávratně zmizel SČSKU a změnil se v Asociaci hudebních umělců a vědců neboli AHUV a to už - po rozdělení státu - bez umělců slovenských. Nejvyšší orgán sídlil v Praze, pobočky v dalších městech se nazývaly Tvůrčími centry, a jejich předsedové nebo zástupci se pravidelně setkávali jednou měsíčně na společné schůzi v Praze. Ovšem nová organizace nebyla tak autoritativní jako ta předešlá, a tak se zcela zákonitě začaly objevovat snahy po obnovení původního hudebního života v krajích. Tak na jedné schůzi nebo spíše setkání umělců v brněnském Besedním domě vyslovil Pavel Blatný návrh: proč neobnovit Klub moravských skladatelů, který měl na Moravě z předchozích let v hudebním světě nezastupitelné místo? Neznamenalo to vzdát se členství v AHUV, naopak, zůstávat jejím Tvůrčím centrem, ale pod - zde už od roku 1922 zavedeným - názvem Klub moravských skladatelů.
První se zapojili do akce skladatelé, kteří se z počátku scházeli v Janáčkově divadle u tamního dramaturga Evžena Zámečníka. Jelikož však o příslušnost ke KMS projevila zájem většina členů Tvůrčího centra Brno, a to jak interpeti, tak hudební vědci, naplnilo se opět původní poslání Klubu moravských skladatelů.
Bylo ovšem třeba většího prostoru pro setkávání, takže se schůze přestěhovaly na Starou radnici (kde se pak konaly i první koncerty), později na brněnskou Konzervatoř, což bylo symbolické: Konzervatoř založil Leoš Janáček, a ten byl i prvním předsedou KMS. Nyní se stal prvním předsedou obnoveného KMS Pavel Blatný, místopředsedy Ctirad Kohoutek a Věra Lejsková.
A KMS ihned zahájil svou činnost. První koncert se uskutečnil jako matiné v rámci 28. mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim v říjnu 1993 v Brně a byli na něm uvedeni autoři Václav Kaprál, Pavel Haas, Theodor Schaefer, Pavel Blatný, Vít Zouhar a Evžen Zámečník. Koncertní činnost KMS byla od začátku promyšleně dramaturgicky utvářena do tří cyklů: Od Janáčka k dnešku - cílem bylo představovat jak současné skladatele, tak ty z původního klubu. Další byly Dny mladých interpretů, na nichž úspěšní, mnohdy již soutěžemi dekorovaní mladí instrumentalisté a pěvci představovali své umění, každý v půlrecitálu s jedinou podmínkou, uvést v programu i skladbu člena KMS. A třetí byly Koncerty pro mládež určené především žákům Základních uměleckých škol a nižším ročníkům konzervatoře, kde zase byl prostor pro skladby instruktivní. Bylo až překvapivé, kolik zde bylo zájemců, ať sólistů či komorních souborů. Zde se velmi osvědčila spolupráce se ZUŠ brněnskými i mimobrněnskými. K těmto třem akcím se záhy (od roku 1981) přidružil Brněnský varhanní festival, založený prof. Alenou Veselou, který jaksi nepatřil nikam; toho se ujala s neobyčejnou aktivitou varhanice Hana Bartošová, a festival se stal - i svými rozsáhlými zahraničními styky - přímo reprezentační součástí akcí KMS.
A KMS mohl nyní připomínat i naše skladatele žijící v zahraničí. Na plenární schůzi v roce 1996 byl zvolen čestným členem KMS skladatel Karel Husa, žijící v USA, jehož některé skladby byly v Brně hrány i v době, kdy autor byl tabu. Z jeho odpovědi na jmenování čestným členem vyjímám: "26. ledna 1996. Vážení přátelé, děkuji Vám mnohokrát za Vaši zprávu, že jsem byl jmenován čestným členem Klubu moravských skladatelů. Je mi velikou ctí býti členem spolku tak uznávaných současných skladatelů Moravy, země, která dala tolik velikánů nejen světu hudby. Býti členem spolku velké tradice, u jehož kolébky byl Leoš Janáček, je nejen velká radost, ale též krásné vyznamenání. S přáním všeho nejlepšího Vám všem Váš oddaný Karel Husa".
Klub moravských skladatelů - Tvůrčí centrum Brno spolupracoval pravidelně s dalšími Tvůrčími centry v Olomouci, Ostravě, Plzni, členové KMS účinkovali buď sami, nebo se prezentovali svými skladbami na Přehlídkách koncertního umění, nebo na Dnech nové tvorby, konaných každoročně v Praze.
Zvláštní pozornost si zaslouží cyklus tří koncertů KMS věnovaných stému výročí vzniku Československé republiky s podtitulem 100 let s hudbou Leoše Janáčka a moravských skladatelů. Konaly se v Brně v říjnu a listopadu 2018 a tvořily průřez celkovým děním KMS, navíc byly spojeny s putovní výstavou mapující historii Československé republiky. Kromě komorních koncertů byla a stále je i spolupráce s Moravskou filharmonií Olomouc, jejímž výsledkem jsou nejen veřejné koncerty, ale i nahrávání na CD.
Ostatně ve fonotéce KMS je i řada s hudbou převážně klavírní, a to hlavně zásluhou klavíristů Renaty a Milana Bialasových, kteří nahráli komplet pěti CD. Vzniklo zde i Moravské hudební vydavatelství, Editio moravia, které vydalo řadu skladeb současných autorů, včetně publikace KLUB MORAVSKÝCH SKLADATELŮ, kterou vypracoval Marek Sedláček (vyšla v roce 2008, rozšířené vydání vydala Masarykova univerzita v roce 2014).
Věra Lejsková (redakčně kráceno)
KLUB MORAVSKÝCH SKLADATELŮ DNES
Rád bych ještě doplnil skvělý text Věry Lejskové informacemi z doby nedávné i současné, a to hlavně připomenutím významných jmen členů Klubu moravských skladatelů z období po listopadu 1989.
Vedle prvního porevolučního předsedy Pavla Blatného se o novou koncepci a fungování Klubu moravských skladatelů významně přičinil místopředseda, skladatel Ctirad Kohoutek a jednatel, skladatel Evžen Zámečník. Na předsednickém postu pak Blatného vystřídala klavíristka Věra Lejsková a od roku 1999 další interpret, klavírista Milan Bialas. Tento schopný organizátor a neúnavný propagátor soudobé hudby vedl Klub moravských skladatelů celých dvacet let. V současnosti pracuje ve funkci předsedy KMS varhanní sólistka Hana Bartošová. Tříčlenný výbor KMS s ní tvoří Jarmila Mráčková a Vlastimil Peška. Nyní jsme svědky nového rozmachu koncertní činnosti Klubu moravských skladatelů, potěšitelného růstu zájmu veřejnosti a návštěvnosti.
Na večerech Klubu moravských skladatelů zazněly v průběhu let mnohé premiéry moravských autorů Zdeňka Zouhara, Pavla Blatného, Evžena Zámečníka, Jiřího Matyse, Ctirada Kohoutka, Zdeňka Pololáníka, Milana Slimáčka, Petra Fialy, Vlastimila Lejska, Jaromíra Podešvy, Lubomíra Koželuhy, Vlastimila Pešky, Jana Šimíčka, Radomíra Ištvana, Víta Zouhara, Rudolfa Růžičky, Mojmíra Bártka a dalších.
Většina děl výše uvedených autorů byla provedena v nastudování významných interpretů, členů KMS: houslistů Jana Stanovského. Milana Bialase ml., Romana Mžika violoncellisty Miroslava Zichy, klavíristů Renaty a Milana Bialasových, Inny Aslamas, Emy Jedlička-Gogové, Jarmily Mazourové, klarinetisty Emila a klavíristky Dany Drápelových, basklarinetisty Víta Spilky, trompetisty Vlastimila Bialase, trombonisty Mojmíra Bártka, kytaristky Marie Hovorkové, varhanice Hany Bartošové a řady dalších.
Emil Drápela
Z P R A V O D
A J Č. 1 2022/23
SPOLKU
PŘÁTEL HUDBY při Filharmonii Brnozáří - říjen 2022
Vážení a milí přátelé!
Doufám, že jste strávili léto v pohodě a ve zdraví a že se těšíte opět na to, že budete s námi prožívat společné krásné chvíle při poslechu komorní hudby. Také věřím, že tentokrát proběhne celá sezóna k naší radosti a spokojenosti.
Alena Veselá
JUBILEJNÍ 25. KONCERTNÍ SEZÓNA SPOLKU PŘÁTEL HUDBY PŘI FILHARMONII BRNO
Dvacet pět let v pohledu do budoucna je nepředvídatelné neurčito. Dvacet pět let v pohledu zpět je neuvěřitelně krátká doba. Události a zážitky splývají či naopak nám připadají jako nedávné. V každém případě se nám vybavují naše krásné koncerty v sále Besedního domu. Oněch dvacet pět let jsme je tam mohli prožívat díky vstřícnosti a pochopení vedení Filharmonie Brno (do sezóny 2005/2006 pod názvem Státní filharmonie Brno).
Náš přímý předchůdce - Kruh přátel hudby v Brně - právě v roce svého čtyřicátého výročí trvání (1998) se dostal do situace organizačních změn v kultuře města Brna. Po většinu let byl jeho zřizovatelem Park kultury a oddechu, kulturní zařízení Národního výboru v Brně, který tehdy zanikl. Nové podmínky se zdály být některým členům výboru KPH takové, že by Kruh nemohl udržet svůj dosavadní profil a úroveň, a proto bylo rozhodnuto k 30. červnu 1998 o ukončení jeho činnosti současně s končící 40. jubilejní sezónou. Část stávajícího výboru ale souhlasila s ustavením nového sdružení s názvem Spolek přátel hudby (změnu názvu si vymínilo původní vedení Kruhu) a vypracovala stanovy, které byly registrovány na Ministerstvu vnitra dne 6. dubna 1998. Tak vznikl Spolek přátel hudby při Státní filharmonii Brno.
Nový výbor, v jehož čele stanula profesorka Alena Veselá, připravil program první sezóny Spolku. První koncert se uskutečnil 17. listopadu 1998: byl jím varhanní večer s hudbou Bacha, Hindemitha a Ebena, účinkovala Alena Veselá, spoluúčinkoval bicista Martin Opršál. Koncertu byl přítomen hudební skladatel Petr Eben. Následovaly čtyři další koncerty: houslový recitál laureáta Pražského jara 1987 Pavla Šporcla s Petrem Jiříkovským, klavírní recitál Igora Ardaševa (jenž měl celovečerní recitál již v bývalém KPH), koncert Českého klavírního tria a janáčkovský večer, v němž účinkoval s Brněnským dechovým kvintetem klarinetista Emil Drápela.
Tolik stručné připomenutí událostí před pětadvaceti lety. Mnohé z nich se záměrně promítnou do programu letošní jubilejní sezóny. Programem takřka shodným s úvodním, kterým Spolek zahájil svoji činnost, završíme 16. května 2023 naši jubilejní 25. koncertní sezónu. Tento koncert bude věnován životnímu jubileu paní profesorky Aleny Veselé.
Přejeme Vám všem krásné hudební zážitky.
Jarmila Mráčková
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vážení posluchači, členové Spolku přátel hudby!
Velmi nás těší, že můžeme spolu oslavit 75 let existence Janáčkova kvarteta v Besedním domě. Je to také příležitost vzpomenout vynikající osobnosti, které tvořily historii našeho souboru. Byli to Jiří Trávníček, Miroslav Matyáš, Jiří Kratochvíl, Karel Krafka, Adolf Sýkora, Bohumil Smejkal, Ladislav Kyselák, Jiří Novotný a Vítězslav Zavadilík.
My čtyři, kteří dnes hrdě neseme pomyslný prapor kvarteta dále, věříme, že program, který jsme pro vás připravili, bude svým způsobem výjimečný. Zazní první smyčcové kvartety Leoše Janáčka a Ervína Schulhoffa, a poté klavírní kvintet č.2 Antonína Dvořáka. Jsme velmi rádi, že naše pozvání na tento slavnostní večer přijala a společně s námi vystoupí legendární klavíristka Elisabeth Leonskaja.
Těšíme se na setkání s Vámi!
Za Janáčkovo kvarteto Richard Kružík
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
KDO BYL ERVÍN SCHULHOFF?
V programu zahajovacího koncertu SPH 4. října 2022 se objevuje jméno skladatele, jenž ve dvacátých letech minulého století proslul jako avantgardista moderních směrů. Schulhoff se narodil 8. června 1894 v Praze; pocházel z německy hovořící židovské rodiny. Na doporučení Antonína Dvořáka ho přijali již v deseti letech jako zázračného klavíristu na pražskou konzervatoř. Ve studiích klavíru a skladby dále pokračoval ve Vídni, Lipsku a Kolíně nad Rýnem. Za první světové války bojoval v řadách rakouské armády na italské a ruské frontě. Po válce se zprvu usadil v Německu. Válečná zkušenost silně poznamenala jeho pohled na svět i umění a přivedla ho k levicové avantgardě. Jako skladatel se zajímal o expresionismus, atonalitu, inicioval koncerty z tvorby Druhé vídeňské školy (Schönberga, Berga a Weberna) a spolupracoval s dadaistickým hnutím v Berlíně. Silně ho rovněž ovlivnil jazz a neoklasicismus Igora Stravinského.
Od roku 1923 Ervín Schulhoff žil a působil v Praze jako sólový klavírista Československého rozhlasu. Vybudoval si mezinárodní renomé jako skladatel i interpret. Ve třicátých reagoval na nacismus příklonem ke komunistickým idejím. V roce 1932 dokonce zhudebnil Marxův Komunistický manifest jako kantátu. Schulhoffa však nikdy neopustila láska k jazzu. V letech 1933-35 hrál na klavír v proslulém orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle v Praze. V období 1935-1938 působil jako jazzový klavírista v ostravském rozhlasovém studiu, krátce poté ještě ve studiu brněnském. Po 15. březnu 1939 se Ervín Schulhoff rozhodl emigrovat do Sovětského svazu. Získal sice už dříve sovětské občanství, ale potřebné povolení k pobytu obdržel až v dubnu 1941. Odjezd zhatil vpád wehrmachtu do SSSR 22. června 1941. O den později byl Schulhoff nacisty zatčen a deportován do koncentračního tábora Wülzburg v Bavorsku, kde 18. srpna 1942 zemřel na tuberkulózu v náručí svého syna, pozdějšího známého českého filmového režiséra Petra Schulhoffa (1922-1986).
Teprve dnes se dostává jeho dílu zasloužené pozornosti u nás i ve světě.
Emil Drápela
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
75. VÝROČÍ JANÁČKOVY AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ
JAMU si přesně 12. září 2022 připomíná 75. výročí svého založení. V tento den roku 1947 byl schválen zákon o zřízení druhé umělecké vysoké školy v tehdejším Československu. Snahy o její zřízení se objevily již v roce 1945 se vznikem Akademie múzických umění v Praze, skupina profesorů brněnské konzervatoře přišla s dekretem o založení umělecké vysoké školy i v moravské metropoli. JAMU si své založení připomíná od začátku letošního roku; výročí byly věnovány nejen koncerty, ale i představení Komorní opery Hudební fakulty JAMU nebo také doktorandská konference. Samotné oslavy vyvrcholí 16. října 2022 v 17.00 hodin výročním koncertem v Besedním domě.
(hf)
Ze Zpravodaje č. 2 / 2021/22
JAN NOVÁK - BOHUSLAV MARTINŮ. Příběh krásného přátelství
Jan Novák (8. dubna 1921 Nová Říše) po gymnazijních studiích na Velehradě zakončených maturitou na Klasickém gymnáziu v Brně (dnes tř. Kpt. Jaroše) začal roku 1940 studovat na brněnské konzervatoři obory skladba (prof. Vilém Petrželka), dirigování (prof. Bohumír Liška) a klavír (prof. František Schäfer). Ale jako "ročník 21" musel na nucené práce ("totální nasazení") do Říše. Po válce dokončil studium, absolvoval roku 1946, necelý rok studoval na právě založené AMU v Praze u Pavla Bořkovce. Za svoji Serenádu pro malý orchestr získal roku 1947 cenu Fondu Jaroslava Ježka a tím i stipendium na roční studium v USA na letní škole Berkshire Music Center v Tanglewoodu u Aarona Coplanda (červen - srpen 1947) a potom do února 1948 v New Yorku u Bohu-slava Martinů (ten po těžkém úrazu tehdy v Tanglewoodu neučil).
Mezi Novákem a Martinů vzniklo přátelství, které trvalo do smrti Martinů. Svědčí o tom korespondence. Po odjezdu Jana Nováka v únoru 1948 mu Martinů napsal: "Drahý Jene, od chvíle, kdy jste se nalodil, se přihodilo mnoho událostí. Tragická smrt Jana Masaryka nás tady všechny včetně cizinců hluboce zasáhla a zarmoutila. Děkuji Vám za čerstvé zprávy a za to, že stojíte o mou účast na Festivalu. Zdravotně na tom nejsem nejlíp, takže jsem návrat odložil, zatím na neurčito. Mrzí mě, že s Vámi nemohu dotáhnout do konce rozdělanou práci, ale jsem si jistý, že si poradíte. Věřím ve Vás a nezapomeňte, o čem jsme mluvili jednou odpoledne: umělec se nesmí nikdy vzdávat, ať se děje cokoli, a k vítězství v boji nestačí jediná skladba ani pouhý rok práce. Vím, že si ta slova vezmete k srdci. Bohuš."
Příteli Karlu Novákovi do Prahy psal: "Měl jsem zde jednoho žáka, velmi slibný talent a moc hodný hoch ... je tvůj jmenovec, myslím, že jste od něho v Praze něco hráli. Jmenuje se Jan Novák, já si od něho hodně slibuji, protože je nejen nadaný, ale i velmi citově založený a vážný hoch."
Později, roku 1954 do Prahy Karlu Šebánkovi: "Věnuj ve fondu (Český hudební fond) trochu pozornosti tomu Janu Novákovi z Brna, to je slibný talent, jeden z nejlepších pokud tak znám u nás". A Franku Rybkovi také v roce 1954: "Jan Novák mi psal, že se zase začínají hrát moje věci, tak má radost, je ohromně pyšný, že se u mne učil."
Jan Novák o svém studiu u Bohuslava Martinů napsal článek pro Sborník vzpomínek a studií, který k 65. narozeninám Martinů redigoval Zdeněk Zouhar, další brněnský obdivovatel a propagátor díla Martinů, jenž s ním navázal přátelství, byť jen korespondencí. Několik úryvků z Novákova textu: "Svá léta putování skončil jsem studiem u milého Mistra, nebo jak říkávám: u "padre Martinů". (Parafráze jména věhlasného italského hudebníka 18. století, kterým byl padre Giovanni Battista Martini v Bologni.) "Byla to nádherná doba a rád na ni vzpomínám. ... Martinů mi otvíral nové světy. Kolikrát, když jsem donesl nějaký náčrtek, vyňal z něj nějaký motivek, který mu padl do oka,
a začal jej po svém na klavíru rozvíjet, abych viděl, co se z toho dá udělat! Kolikrát jsem stál s otevřenými ústy nad jeho improvisacemi! ... Svou vděčnost jsem se mu pokusil vyjádřit ve variacích na thema z Polní mše, které jsem složil k jeho oslavě, a v jiných skladbách, neboť vím, že se mu nejvíce zavděčím, když píšu pěknou muziku."
Jmenovanou skladbu - variace na téma z Polní mše - přesně "Variace na téma Bohuslava Martinů pro dva klavíry" napsal Novák hned po návratu do Brna. Po deseti letech (1959) ji přepracoval pro orchestr. Původní určení pro dva klavíry nebylo náhodné - napsal ji pro sebe a manželku Elišku. Po návratu z New Yorku se Jan Novák oženil se spolužačkou, pianistkou Eliškou Hanouskovou, která jako on studovala hru na klavír u prof. Františka Schäfra. Sešli se tak dva výborní pianisté a interpreti skladeb Bohuslava Martinů. Dodnes o tom svědčí v brněnském rozhlase nahrávka Tří českých tanců pro dva klavíry od Martinů. V rozhlase paní Eliška nahrála přes deset skladeb pro sólový klavír
i skladeb komorních. Často účinkovala v komorních cyklech z díla Martinů, které pořádal v Univerzitní knihovně v Brně Zdeněk Zouhar. Na koncertech v Brně uvedla několik vrcholných skladeb Martinů: Concertino pro klavír a orchestr (1954, dirigoval Břetislav Bakala), Fantasii a Toccatu (1955) jako české premiéry, 3. klavírní koncert (1956, dirigoval Václav Neumann) a světovou premiéru Sonáty pro klavír (3. prosince 1957).
Když roku 1954 z podnětu Zdeňka Zouhara zkomponoval Martinů cyklus pěti dvojzpěvů na lidovou moravskou poezii "Petrklíč", dedikoval č. 2 Janu Novákovi. V témže roce poslalo dvacet pět hudebníků z Brna Bohuslavu Martinů zdravici k jeho 64. narozeninám. Jan a Eliška Novákovi byli samozřejmě mezi podepsanými. Po úmrtí Bohuslava Martinů v srpnu 1959 uveřejnil Jan Novák fiktivní dopis, vyznání svému Mistru, "care padre Martinů".
V roce 1966 se v Brně uskutečnila mimořádná událost - Festival Bohuslava Martinů. Zásadní podíl na něm měl Rudolf Pečman za spoluúčasti Zdeňka Zouhara. Jan Novák zkomponoval pro slavnostní zahájení Fanfáry s latinským názvem "Clangores tubarum et tympanorum verbera ad Festa Musica Brunensia committenda ter termis aeneatoribus cum tympanista modulantibus". A jako motto v katalogu bylo Novákovo pětiverší, také v latině, končící slovy "care pater, o bone Martinů" - "drahý otče, ó dobrý Martinů".
Na závěr smutná paralela: Jan Novák svým osudem následoval milovaného učitele - život v exilu, onemocnění stejnou zhoubnou chorobou, úmrtí a první pohřeb v cizině a až po letech spočinutí ve vlasti.
(Citace jsou z knih Jaroslava Mihuleho, Charlotte Martinů, Zdeňka Zouhara a katalogu Mezinárodního hudebního festivalu Brno 1966 - Festivalu Bohuslava Martinů.)
Jarmila Mráčková
Ke koncertu 9. listopadu 2021:
LOUISE FARRENC - NEZNÁMÁ A ZAPOMENUTÁ REJCHOVA ŽÁKYNĚ
Jan Jiraský a Parnas Quintet uvedou na koncertě 9. listopadu Sextet c moll zapomenuté skladatelky Jouise Farrenc. Talentovaná Jeanne-Louise Farrenc, rozená Dumont (1804-1875), dcera sochaře Jacquese-Edme Dumonta, patřila mezi Rejchovy žáky. Hře na klavír ji vyučovali Cécile Soria, Ignaz Moscheles a Johann Nepomuk Hummel. Jako patnáctiletý výrazný hudební talent zahájila také studium skladby. Antonín Rejcha ji pravděpodobně učil soukromě, neboť oficiálně bylo ženám studium kompozice na pařížské konzervatoři zapovězeno. V roce 1821 se Louise vdala za flétnistu Aristida Farrenc, s nímž absolvovala řadu koncertních turné. Měli spolu dceru, žili v umělecké kolonii na Sorbonně a založili hudební vydavatelství Éditions Farrenc, které skvěle fungovalo čtyři desetiletí. Ve třicátých letech 19. století byla již Louise Farrenc široce uznávanou koncertní klavíristkou, skladatelkou a pedagožkou, jakousi francouzskou Clarou Schumannovou. V roce 1842 byla jmenována profesorkou klavíru na pařížské konzervatoři, placena však byla hůře než mužští kolegové. Teprve po triumfu jejího nonetu s houslistou Josephem Joachimem si tvrdě vybojovala srovnatelné finanční podmínky. Na pařížské konzervatoři učila třicet let.
Zájem současnosti o ženy - skladatelky vedl ke znovuobjevení zapomenutého díla Louise Farrenc. V roce 2013 se její hudba stala předmětem zájmu společnosti BBC v dlouhotrvajícím programu Radio Three Composer of the Week. Byly realizovány nahrávky tří jejích symfonií, klavírního díla a komorní hudby - sonát, trií, klavírních kvintetů op. 30 a 31, nonetu op. 38 i sextetu c moll op. 40. Posledně jmenované, dnes uváděné dílo vzniklo v roce 1852 a skladatelka je později přepracovala také pro klavír a smyčcové kvarteto. Pro dnešního posluchače jistě bude velkým překvapením, jak krásná - dramatická, vášnivá, lyrická i noblesní - dokáže tato romantická hudba být.
Zpravodaj č. 1 / 2021/22
SKLADATEL MILAN SLIMÁČEK PĚTAOSMDESÁTILETÝ
Dne 20. září se dožije 85 let hudební skladatel Milan Slimáček, který prožil většinu svého života v rodném Brně. Narodil se roku 1936 do rodiny varhaníka, sbormistra a pedagoga hudebních škol a konzervatoře. Vyrůstal obklopen hudbou, např. na sborových zkouškách, v brněnských chrámech a v krematoriu, kde jeho otec léta hrál. Nemohl studovat, proto padla volba na konzervatoř. Tam se nejprve zaměřil na varhany, pak přešel na kompozici. Krátce působil v Českém filharmonickém sboru v Praze a dále pokračoval ve studiu kompozice na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě ve třídě Alexandra Moyzese. Slimáček se pak vrátil do rodného města, kde postupně pracoval jako pedagog konzervatoře, hudební režisér Československé televize a nakonec pedagog Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Byl zván také jako hudební režisér do rozhlasu, k natáčení gramodesek, ozvučování filmů apod. Vystupoval rovněž jako sólový barytonista (mj. zpíval v německém Bayreuthu v srpnu 1968 a pak se úspěšně zúčastnil předzpívání ve Vídeňské státní opeře), později občas jako zpěvák natáčel i písně mimo oblast klasické hudby. Vynikal jako improvizátor na klavír a na varhany, což využil i v televizních pořadech. Komponoval od mládí, s výjimkou opery zasáhl do hudby symfonické i komorní, zejména klavírní, varhanní, rovněž vokální sborové a sólové. Z řady Slimáčkových hudeb pro divadlo uveďme úspěšný pohádkový muzikál Princezna Písnička, jehož libretistou byl František Zacharník a který se hrál nejen v Brně, ale i v Ostravě a v Košicích. V posledních letech píše Milan Slimáček hlavně komorní a varhanní skladby. Vždy projevoval zájem o jiné druhy umění, měl zálibu zejména v malířství a poezii, přátelil se s řadou umělců. Díky kontaktům s pražskými herci se stal už v roce 1978 členem Společnosti bratří Čapků (je obdivovatelem hlavně Karla Čapka). Od jeho znovuobnovení roku 1992 je také členem Klubu moravských skladatelů, na jehož večerech Slimáčkova díla pravidelně znějí. Od mládí se Slimáček rovněž věnoval sportu, v pozdějších letech ho zaujal tenis, kterému se věnoval ještě jako sedmdesátník. Vždy byl také znám velkým smyslem pro humor, v paměti má ohromnou spoustu vtipů, jimiž dokázal a dokáže bavit přátele. Životní jubileum Milana Slimáčka připomene 3. abonentní koncert SPH 9. listopadu, na kterém v podání dechového kvinteta Parnas zazní jeho Divertimento.
jm
ZPRAVODAJ Č. 5 květen - červen 2021
Aktuálně k novákovskému výročí - autorka Jarmila Mráčková
JAN NOVÁK - BOHUSLAV MARTINŮ: příběh krásného přátelství
Jan Novák (8. dubna 1921 Nová Říše) po gymnazijních studiích na Velehradě zakončených maturitou na Klasickém gymnáziu v Brně (dnes tř. Kpt. Jaroše) začal roku 1940 studovat na brněnské konzervatoři obory skladba (prof. Vilém Petrželka), dirigování (prof. Bohumír Liška) a klavír (prof. František Schäfer). Ale jako "ročník 21" musel na nucené práce ("totální nasazení") do Říše. Po válce dokončil studium, absolvoval roku 1946, necelý rok studoval na právě založené AMU v Praze u Pavla Bořkovce. Za svoji Serenádu pro malý orchestr získal roku 1947 cenu Fondu Jaroslava Ježka a tím i stipendium na roční studium v USA na letní škole Berkshire Music Center v Tanglewoodu u Aarona Coplanda (červen - srpen 1947) a potom do února 1948 v New Yorku u Bohu-slava Martinů (ten po těžkém úrazu tehdy v Tanglewoodu neučil).
Mezi Novákem a Martinů vzniklo přátelství, které trvalo do smrti Martinů. Svědčí o tom korespondence. Po odjezdu Jana Nováka v únoru 1948 mu Martinů napsal: "Drahý Jene, od chvíle, kdy jste se nalodil, se přihodilo mnoho událostí. Tragická smrt Jana Masaryka nás tady všechny včetně cizinců hluboce zasáhla a zarmoutila. Děkuji Vám za čerstvé zprávy a za to, že stojíte o mou účast na Festivalu. Zdravotně na tom nejsem nejlíp, takže jsem návrat odložil, zatím na neurčito. Mrzí mě, že s Vámi nemohu dotáhnout do konce rozdělanou práci, ale jsem si jistý, že si poradíte. Věřím ve Vás a nezapomeňte, o čem jsme mluvili jednou odpoledne: umělec se nesmí nikdy vzdávat, ať se děje cokoli, a k vítězství v boji nestačí jediná skladba ani pouhý rok práce. Vím, že si ta slova vezmete k srdci. Bohuš."
Příteli Karlu Novákovi do Prahy psal: "Měl jsem zde jednoho žáka, velmi slibný talent a moc hodný hoch ... je tvůj jmenovec, myslím, že jste od něho v Praze něco hráli. Jmenuje se Jan Novák, já si od něho hodně slibuji, protože je nejen nadaný, ale i velmi citově založený a vážný hoch."
Později, roku 1954 do Prahy Karlu Šebánkovi: "Věnuj ve fondu (Český hudební fond) trochu pozornosti tomu Janu Novákovi z Brna, to je slibný talent, jeden z nejlepších pokud tak znám u nás". A Franku Rybkovi také v roce 1954: "Jan Novák mi psal, že se zase začínají hrát moje věci, tak má radost, je ohromně pyšný, že se u mne učil."
Jan Novák o svém studiu u Bohuslava Martinů napsal článek pro Sborník vzpomínek a studií, který k 65. narozeninám Martinů redigoval Zdeněk Zouhar, další brněnský obdivovatel a propagátor díla Martinů, jenž s ním navázal přátelství, byť jen korespondencí. Několik úryvků z Novákova textu: "Svá léta putování skončil jsem studiem u milého Mistra, nebo jak říkávám: u "padre Martinů". (Parafráze jména věhlasného italského hudebníka 18. století, kterým byl padre Giovanni Battista Martini v Boloni.) "Byla to nádherná doba a rád na ni vzpomínám. ... Martinů mi otvíral nové světy. Kolikrát, když jsem donesl nějaký náčrtek, vyňal z něj nějaký motivek, který mu padl do oka, a začal jej po svém na klavíru rozvíjet, abych viděl, co se z toho dá udělat! Kolikrát jsem stál s otevřenými ústy nad jeho improvisacemi! ... Svou vděčnost jsem se mu pokusil vyjádřit ve variacích na thema z Polní mše, které jsem složil k jeho oslavě, a v jiných skladbách, neboť vím, že se mu nejvíce zavděčím, když píšu pěknou muziku."
Jmenovanou skladbu - variace na téma z Polní mše - přesně "Variace na téma Bohuslava Martinů pro dva klavíry" napsal Novák hned po návratu do Brna. Po deseti letech (1959) ji přepracoval pro orchestr. Původní určení pro dva klavíry nebylo náhodné - napsal ji pro sebe a manželku Elišku. Po návratu z New Yorku se Jan Novák oženil se spolužačkou, pianistkou Eliškou Hanouskovou, která jako on studovala hru na klavír u prof. Františka Schäfra. Sešli se tak dva výborní pianisté a interpreti skladeb Bohuslava Martinů. Dodnes o tom svědčí v brněnském rozhlase nahrávka Tří českých tanců pro dva klavíry od Martinů. V rozhlase paní Eliška nahrála přes deset skladeb pro sólový klavír
i skladeb komorních. Často účinkovala v komorních cyklech z díla Martinů, které pořádal v Univerzitní knihovně v Brně Zdeněk Zouhar. Na koncertech v Brně uvedla několik vrcholných skladeb Martinů: Concertino pro klavír a orchestr (1954, dirigoval Břetislav Bakala), Fantasii a Toccatu (1955) jako české premiéry, 3. klavírní koncert (1956, dirigoval Václav Neumann) a světovou premiéru Sonáty pro klavír (3. prosince 1957).
Když roku 1954 z podnětu Zdeňka Zouhara zkomponoval Martinů cyklus pěti dvojzpěvů na lidovou moravskou poezii "Petrklíč", dedikoval č. 2 Janu Novákovi. V témže roce poslalo dvacet pět hudebníků z Brna Bohuslavu Martinů zdravici k jeho 64. narozeninám. Jan a Eliška Novákovi byli samozřejmě mezi podepsanými. Po úmrtí Bohuslava Martinů v srpnu 1959 uveřejnil Jan Novák fiktivní dopis, vyznání svému Mistru, "care padre Martinů".
V roce 1966 se v Brně uskutečnila mimořádná událost - Festival Bohuslava Martinů. Zásadní podíl na něm měl Rudolf Pečman za spoluúčasti Zdeňka Zouhara. Jan Novák zkomponoval pro slavnostní zahájení Fanfáry s latinským názvem "Clangores tubarum et tympanorum verbera ad Festa Musica Brunensia committenda ter termis aeneatoribus cum tympanista modulantibus". A jako motto v katalogu bylo Novákovo pětiverší, také v latině, končící slovy "care pater, o bone Martinů" - "drahý otče, ó dobrý Martinů".
Na závěr smutná paralela: Jan Novák svým osudem následoval milovaného učitele - život v exilu, onemocnění stejnou zhoubnou chorobou, úmrtí a první pohřeb v cizině a až po letech spočinutí ve vlasti.
(Citace jsou z knih Jaroslava Mihuleho, Charlotte Martinů, Zdeňka Zouhara a katalogu Mezinárodního hudebního festivalu Brno 1966 - Festivalu Bohuslava Martinů.)
ZPRAVODAJ Č. 4 březen - duben 2021
Reminiscence k beethovenovskému výročí - autor Emil Drápela
BEETHOVENOVI PODPOROVATELÉ Z ČECH A MORAVY
Ludwig van Beethoven si vždy zakládal na své nezávislosti osobní, tvůrčí i hmotné. Ve věcech finančních byl ovšem značně nepraktický a bez podpory přátel a mecenášů se neobešel ani v době, kdy už vydělával značné finanční sumy. V roce 1795 se rozhodl vydat svá nová tři klavírní tria jako opus 1 vlastním nákladem. V novinách uveřejnil inzeráty, v nichž vyhlásil subskripci (předplatné) a očekával zisk. Skutečné náklady za vytištění však byly mnohem vyšší a za Beethovena je uhradil tajně, bez skladatelova vědomí, kníže Lichnovský.
Myšlenka vydání hudebních děl ve vlastním nákladu nebyla nová, neboť hudební vydavatelé většinou nováčky odmítali. Úspěchu v tomto směru dosáhli jen nemnozí skladatelé, například podnikatelsky velmi schopný Georg Friedrich Händel v Londýně. Nakladatelé nechtěli riskovat a vydávali proto především známé, zavedené autory. V poslední dekádě osmnáctého století však silně vzrostla poptávka po nové komorní hudbě určené k provozování v salónech šlechty i domácnostech měšťanstva. Tištěná vydání nahrazovala rozmnožování not rukopisnými kopiemi, převažující ještě v době Mozartově.
Klavírní tria op. 1 ve skutečnosti nestojí na počátku velkého Beethovenova díla. Do doby jejich vzniku měl skladatel na svém kontě řadu kompozic prozrazujících budoucího mistra, například oktet pro dechové nástroje (op. 103), druhý klavírní koncert (op. 19) nebo hobojové trio (op. 87) pro bratry Teimerovy. Tyto skladby byly však vytištěny později, některé dokonce až po Beethovenově smrti, a nakladatelé je dodatečně opatřovali vysokými opusovými čísly. Chaos umocnilo znovuobjevení řady Beethovenových skladeb z tohoto tvůrčího období bez opusového čísla (v katalogu Kinského-Halma obdržely označení WoO, Werke ohne Opuszahl).
V seznamu předplatitelů trií op. 1 nalézáme Beethovenovy přátele, příznivce, milovníky hudby z vyšších i středních společenských vrstev. Někteří zakoupili větší množství výtisků, protože subskripci chápali jako formu hmotné podpory autora. Nechybí mezi nimi řada významných jmen z Čech a Moravy.
Beethovenovým prvním velkým podporovatelem a mecenášem byl hrabě Ferdinand Ernst Valdštejn (1762-1823). Byl o osm let starší než Beethoven.Na jeho doporučení získal talentovaný mladík místo varhaníka v Bonnu. Valdštejn rovněž financoval Beethovenovu první cestu do Vídně a zásadně tím nasměroval jeho další umělecký a životní osud. I když později jejich vztahy značně ochladly, důkazem Beethovenovy vděčnosti byla třeba dedikace klavírní sonáty op. 53 "Valdštejnské".
Od roku 1792, počátku vídeňského pobytu, podporoval Beethovena o devět let starší přítel, kníže Karel Alois Lichnovský (1761-1814). Od roku 1800 pak vyplácel Beethovenovi roční rentu 600 zlatých. O intenzitě jejich přátelství svědčí zachovaná korespondence. Občas to však mezi nimi zablýsklo. K nejznámější roztržce údajně došlo za prvního pobytu skladatele na Lichnovského zámku v Hradci u Opavy (dnes Hradec nad Moravicí) v roce 1806. Po pravdě řečeno, tato příhoda se asi neudála tak, jak bývá citována, tedy jako symbol Beethovenovy svobodomyslnosti a vzdoru vůči privilegované aristokracii. Nejspíš šlo jen o jeden z typických cholerických výbuchů, jimiž skladatel pravidelně zasahoval své okolí, neohlížeje se na přísloví "koho chleba jíš, toho píseň zpívej".
31. srpna 1806 zavítal na hradecký zámek neočekávaný host, Napoleonův generál Anne-Jean-Marie-René Savary s doprovodem. V zahradním sále ho uvítali kníže Karel Lichnovský s chotí. Generál poděkoval za přijetí, choval se však stroze a nadřazeně, neboť po vyhrané bitvě u Slavkova se Francouzi cítili pány světa. Po večeři se hostům zachtělo hudby. Kníže věděl, že tak pozdě večer již nesežene potřebné hudebníky, chtěl však mermomocí vyhovět a zmínil se o přítomnosti proslulého Beethovena na zámku. Ten zatím ve svém pokoji komponoval a nevnímal svět. Žádost Lichnovského, aby se dostavil do sálu a zahrál na klavír, roztrpčen akceptoval. Začal důstojníkům přehrávat to, co právě skládal, ještě nedokončenou klavírní sonátu f moll. Jeden z nich ho familiárně plácl do ramene, aby "zahrál něco veselejšího". Beethoven naráz zrudl, vyskočil a vmetl do tváře knížeti, kterého vinil z této situace: "Kníže, čím jste vy, jste bez zásluhy, za to vděčíte jen svému rodu. Knížat bylo, je i bude na tisíce, však Beethoven je jen jediný!" Pak utekl pryč do deštivé noci. V Jelenické hájovně se ho ujal lesmistr Magerla; odtud Beethoven odjel do Opavy, kde ho zastihla Lichnovského omluva. Oba se časem zase smířili, o čemž svědčí okolnost, že Beethoven pobýval u Lichnovských na hradeckém zámku ještě v roce 1811.
Nejvýznamnějším Beethovenovým mecenášem však nebyl Karel Lichnovský, nýbrž kníže Josef František Maxmilián Lobkovic (1772-1816), vévoda roudnický. S Beethovenem se seznámil jako dvacetiletý a byl jeho hudbou unesen. Lobkovic se rozhodl talentovaného přítele dlouhodobě finančně zajistit. Spolu s knížetem Kinským a arcivévodou Rudolfem, císařovým bratrem, zajistili Beethovenovi společnou roční rentu ve výši 4000 zlatých, jež skladateli umožnila věnovat se plně hudbě a kompozici, aniž by se musel starat o existenční problémy. Bylo to velkorysé a komfortní. V roce 1811 však došlo v důsledku vyčerpávajících napoleonských válek ke státnímu finančnímu bankrotu Rakouska a devalvaci měny 1:5, což mělo fatální vliv i na hudební život v celé monarchii. Řada zámeckých kapel se rozpadla, divadla krachovala, hudebníci přicházeli o místa. Beethovenovi přestala být renta vyplácena. Tvrdohlavý skladatel se s tím nehodlal smířit a po léta se o ni tvrdě soudil. Nakonec při vyhrál, i když jeho šlechtičtí podporovatelé tou dobou byli již po smrti (kromě Rudolfa, jenž se stal olomouckým arcibiskupem) a povinnost se přenesla na jejich dědice.
Beeethoven Lobkovicovi dedikoval řadu svých nejvýznamnějších skladeb, mimo jiné třetí, pátou a šestou symfonii. Například první zkoušky slavné Eroicy se uskutečnily počátkem června 1804 právě ve vídeňském Lobkovickém paláci. Následovalo několik privátních provedení třetí symfonie na lobkovických panstvích v Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří u Litvínova, než došlo k oficiální vídeňské premiéře 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce. Nebylo to v hudební historii zcela obvyklé, avšak za ony "předpremiéry" Lobkovic Beethovenovi štědře platil.
Další český šlechtic kníže Ferdinand Jan Kinský (1781-1812) přispíval na Beethovenovu rentu 1500 zlatými ročně. Za napoleonských válek jako dobrovolník vstoupil do armády a vyznamenal se v bitvách u Aspern a Wagramu. V roce 1812 se však smrtelně zranil nešťastným pádem z koně. I jemu Beethoven věnoval několik skladeb, například Mši C dur op. 86.
Z Beethovenových podporovatelů uveďme dále hraběnku Marii Vilhelmínu Thunovou (1744-1800), manželku šlechtice Františka Josefa Thuna. V jejím vídeňském salónu byl mladý Beethoven častým hostem; díky ní pronikal do povědomí aristokratické společnosti, jež mu pak otevírala dveře, srdce i peněženky. I Marie Thunová si se vznětlivým skladatelem užila své: když byl špatně naložen, příkře odmítl zahrát natěšené společnosti, ačkoliv šlechtična neváhala kleknout na kolena, aby ho uprosila. Beethoven, když opět vychladl, jí věnoval Trio B dur op. 11 pro klavír, klarinet a violoncello jako omluvu za své chování.
Mecenášství, jež hrálo velkou roli v životě Beethovenově, se v dnešní době stalo hudebním sponzorstvím. Stále neztrácí na svém významu, neboť špičková kultura pro svůj rozvoj velkorysé finanční zajištění nezbytně potřebuje.
ZPRAVODAJ Č. 3 leden - únor 2021
K výročí Jana Nováka (100 let od narození)
Vzpomínky dcer Jana a Elišky Novákových na rodiče
Když mě paní Jarmila Mráčková požádala o vzpomínku na rodiče, cítila jsem se velmi poctěna; ale co napsat? Že mně velice chybí... Pro dítĕ jsou rodiče maminka a tatínek - ne hudební skladatel a klavíristka. Velikosti osobností si človĕk nejlépe všímá, až je pozdĕ... Profesionální stránku vĕci tedy raději přenechám odborníkům a budu se vĕnovat několika památkám z dĕtství.
Narodila jsem se v ráji - alespoň tak bych popsala moje rané subjektivní vnímání: život je báječná vĕc, samá legrace a dobrá zábava! To v dobĕ, která byla strašná - komunistická diktatura, politický nátlak. Tatínek byl v církvi, veřejnĕ mluvil latinsky, nešel k volbám a soudruhy, kteří mu přinesli volební urnu do domu, vyhodil. Na oplátku pak zase byl on vyhozen ze svazu skladatelů. Můj strýc Richard vzpomíná na tatínkův spokojený komentář v této souvislosti: "To jsem je naštval!" I za trpkých okolností nebo snad právĕ proto si otec zachovával svůj jedinečný smysl pro humor; tímto se díval na svĕt jakoby určitým okýnkem, z dálky. Ale předpokládám, že mu schůze se soudruhy též drásaly nervy - a jistě i mamince, která mu stála myšlením po boku. Otcovy jadrné komentáře nad novinovými články mám v živé paměti. Rodiče ale měli ten úžasný "dar odpoutání", umĕli se odpoutat. Na tomto místě bych ráda citovala jedno biblické místo (Korintským 4,7): "Tento poklad však máme v hlinĕných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás"; tato slova se v nich zajisté naplňovala.
Když jsem se narodila, byli rodiče přestěhovaní ze Žižkovy ulice na Brnĕnskou přehradu, do domu, jehož obývali "ideální polovinu". Ale i tato polovina byla tehdejším soudruhům trnem v oku. Zaslali komisi, aby se posoudilo, zdali by se tam nemohlo nastěhovat několik dalších rodin. Pokud mám vyprávění správně v paměti, byla maminka tehdy sama doma; vzala našeho hlídacího psa - křížence vlčáka s dogou, tuším, - a šla k bráně. Při pohledu na Cerbera soudruzi skočili zpět do auta, odjeli a víc nepřijeli; něco na způsob veni, vidi, fugi. Psychický nátlak může zničit; ale rodiče si uměli zachovávat perspektivu, určitou životní lehkost a smysl pro legraci. Jejich vyjadřovacím jazykem byla hudba; a umění je tvorba ducha, bez hmotných hranic.
Jako konzervatorista byl tatínek nasazen na nucené práce v Nĕmecku a po dvou a půl letech se mu podařilo uprchnout: kamarád vystavoval zfalšované propustky a jednu mu obstaral. Takový podfuk se jistě trestal smrtí. Když si otec chtěl na nádraží zakoupit jízdenku, chybělo na předložené propustce razítko. Mohl by je dostat támhle, v kanceláři... Vyprávěl, že se zavřel na toaletu a nějakou dobu se třásl; pak vstoupil do kanceláře a bouchl do stolu - konečně dostal propustku a zapomněli razítko! Orazítkovali propustku a tatínek dojel do Čech, kde se schovával u příbuzných na venkově až do konce války. Aby se navrátil k hudebnímu myšlení, ve dne komponoval, hrál komorní hudbu - to byly časy, každý muzicíroval! - a studoval díla J. S. Bacha; též si každý večer pročetl jednu Bachovu fugu a ráno ji zahrál na klavír zpaměti. Neměl jen nadání, ale i nezlomnou vůli učit se.
Rád se ve vzpomínkách vracel do své americké doby, do Tanglewoodu a New Yorku. Amerika tehdy byla v plném lesku a zdála se být zemí zaslíbenou, zemí svobody a bezmezných možností. Ulehčený americký životní styl ho zajisté ovlivnil.
Oba rodiče rádi vzpomínali na jejich mladý život bez tíhy rodiny, kdy se věnovali sobě a umění tak bezstarostně, jak doba dovolovala. I v tom byli upřímní a my děti jsme jejich vzpomínky dychtivě poslouchaly; vše se zdálo být báječné, radostné.
Coby batole jsem pro tatínka byla celá jeho pýcha; sotva jsem se naučila mluvit, konverzoval se mnou latinsky, z jeho pohledu v mezinárodní řeči, aby mě pořádně vyzbrojil do života a připravil na moji sebevědomou roli civis mundi.
Jednou jsem použila jadrného - z mého hlediska dospělého - českého výrazu, když jsem táhla koloběžku na kopec. Tatínek mě poučil, že mám místo toho říkat "di te perdant", což zní podobně a nikdo se nepohorší. I na veškerá moderní slova znal tatínek latinský ekvivalent.
Chodili jsme spolu na dlouhé procházky, při kterých jsem pokaždé škemrala o vyprávění o Červené Karkulce, protože i zde měl otec svou verzi a mně se moc líbilo, jak nakonec vlk nalitý vínem pokaždé zakopl a rozbil si hlavu "na cimprcampr" - slovo, které jsem se s chutí učila opakovat a které bez potíží obrátilo vše k dobrému konci.
Dalším naším zvykem bylo, že jsem při našich pochůzkách zahradou na zarostlých schodech vždy upadla a tatínek se pokaždé optal, jestli jsem chytila zajíce; to bylo pro mě zdrojem veselí a jen, aby se mě zase zeptal, upadla jsem někdy úmyslně. Zajíce jsme totiž měli; vídali jsme ho brzy z rána, jak nám okusuje begonie. Tatínek na něj pravidelně mířil z postele lukem, ale nikdy se nestrefil. Pod keřem jsem později sbírala šípy; pro mě to vše znamenalo výtečnou zábavu a stále novou legraci.
K dovršení báječného žití jsem si moc přála mít sestřičku. Přání se splnilo a sestřička přišla na svět. Ale bylo to mimino! Brousila jsem okolo dětské postýlky, až jsem to nevydržela a vyhrkla s otázkou: kdy už si s ní můžu hrát? To potrvá pár let, zněla odpověď. Let?! - vyděsila jsem se. Ale čas letí a se sestrou Clarou (si) hrajeme dodnes...
Když maminka vařila, moc ráda jsem třískala poklicemi, jediným hudebním nástrojem, který jsem tehdy ovládala; hudba byla požitek! Ale na maminčin sluch to byl někdy přílišný nápor a poslala mě raději do chodby; tam bylo šero a žádné hračky... Tonoucí v slzách jsem chodila za tatínkem - po schodech do jeho pracovny; i když právě komponoval, pro mě a pro rodinné usmíření měl vždycky čas. Pak zapískala maminka téma z Martinů Polní mše nahoru do poschodí, signál, že oběd je na stole.
Často jsem tatínka doprovázela po jeho pochůzkách; při opuštění nějakého obchodu se vždy loučil s pozdravem "S Pánembohem a šáteček", což mně sice bylo trapné, ale patřilo to k němu a vlastně jsem se na to vždycky těšila. Prodavačky zůstávaly s pusou dokořán a sledovaly jeho odchod zasněným pohledem. I do Prahy jsem jela s otcem, pamatuji si na návštěvu v ateliéru Jiřího Trnky.
Maminka jistě trpěla tím, že jí péče o děti a tehdejší poměry nedávaly dosti možnost věnovat se svému povolání; každý nákup zabral dopoledne, mléko se muselo převařovat, rýže přebírat a dostat pár banánů nebo pomerančů stálo mnoho času kvůli udržování přátelských vztahů s prodavačkou - i když jsem měla vždy pocit, že maminka naši bystrckou zelinářku, paní Bednářovou, měla opravdu ráda. Vůbec měla maminka nadání přátelství: poslouchala vždy s účastí a kypěla pohostinstvím. I zde měla smysl pro class.
Dle maminky měla dětská výživa obsahovat masovou potravu; mimo mnoho jiných věcí, které nebyly, nebylo i maso. Pragmaticky zjednala maminka do zahrady slepice a králíky a naučila se proměnit živého králíka ve výbornou pečeni. Později v Itálii jsme říkali - nouze naučila Dalibora housti, a maminku housky - které tam sice u pekaře byly, ale naopak nebylo, čím je zaplatit.
Často jsme na přehradě měli hosty ze zahraničí: pamatuji na Franka Rybku, Borise a Janis Martin, Bernharda Rövenstruncka a paní Charlotte Martinů. Maminka vařila, pekla ... vždy české pohostinství v celé své parádě. V emigraci nás pak navštívil v Dánsku dirigent Hrnčíř s rodinou a Zdeněk Mácal, v Itálii pak Karel Ančerl, kterého rodiče jednou v létě potkali "náhodou" na ulici v našem bydlišti v Rivě; Ančerlovi tam právě přijeli na dovolenou a mistrova první slova byla: "V jaké p..... to tady sedíte?" Ale bylo tam krásně! Ančerlovi cestovali ve čtyřech a pobyli u nás několik dní. Byt sice nebyl velký, ale rodiče vždy uměli vytvořit pohodu.
Česká vynalézavost byla i matčinou vlastností. Při jedné návštěvě mezzosopranistky Janis Martin u nás na přehradě dostala maminka darem Schaumbad čili mýdlovou pěnu do vany, tehdejší vzor západního přepychu. Jelikož jsme ale vanu neměli, postavila maminka do kuchyně necky, aby alespoň my děti si mohly trochu užít té západnické švandy. Maminka si věděla vždy rady.
Držet krok se západem byl jeden z českých dobových příznaků. Z propašovaných západních žurnálů bylo možno se doslechnout o posledním klepu z anglického dvora a o pohybech rodiny Kennedyů. Vím, že k mému prvnímu svatému přijímání mně maminka nechala ušít šaty podle slavnostního úboru Caroline Kennedyové, dcery amerického prezidenta. A když jsem si jednou stěžovala na horko, připomněla mně maminka, jakou disciplínu musí mít princ Charles, když stojí při oslavách hodinu ve špalíru na poledním slunci s korunou na hlavě. Moc mně to imponovalo, dala jsem si na hlavu kbelík a zkoušela jsem vydržet na slunci na dvoře co nejdéle.
Mezi tuzemskými přáteli rodičů si pamatuji nejlépe na Bořivoje Srbu, s jehož celou rodinou jsme se často stýkali. A samozřejmě Matalovi, Mirka a Bobinu, u jejichž krbu v Bílovicích jsme sedávali. Ale i na Jánoše a Vlastu Kubíčkovi, Františka Schäfera, Emila Hradeckého a manžele Belfínovy; i Vlasta Fialová byla jednou u nás. A samozřejmě cellista František Kopečný, který nám později umožnil první emigrační stanici v Dánsku.
V srpnu 68 byl tatínek se sborem Pavla Kühna v Itálii. Po okupaci mu maminka posílala zprávy rádiem, aby se nevracel domů, s podpisem Dido - smysl dvojznačný, neboť tak se jmenovala i naše boxeří fenka. Někdo tuto zprávu uslyšel a dal ji dál - neskutečné, jak spojení někdy fungují! Až se tatínkovi podařilo dostat telefonní spojení z Vídně, měly jsme okamžitě vyjet. Maminka tedy obstarala rakouská víza pro nás tři a dojely jsme legálně do Vídně, kde na nás otec čekal; ale kde...? Vídeň je velká... Maminka jezdila ulicemi křížem krážem a najednou stál tatínek na rohu ulice... Nastala doba emigrace - co si rodiče vybudovali, přes noc ztratili. I zde přes veškeré těžkosti umožnili nám dětem krásné dětství, nádherné vzpomínky, rozšíření kulturního obzoru a později vysnĕné studium. Děkuji, děkuji...!
Dora Novak-Wilmington, klavíristka Hochschule für Musik und Theater, München, Německo
......
Četla jsem Dořiny vzpomínky na rodiče a obdivuji její paměť. To jsou často vzpomínky z raného dětství! Já několik vzpomínek z pozdější emigrační doby samozřejmě mám a ráda se podělím.
Například kapitola táta a latina - legendárními se staly jeho omluvenky pro mě do gymnázia v německém Ulmu, když jsem se nemohla dostavit na vyučování; byly nejen latinsky, ale i v klasických hexametrech. Nebo když jsem přišla domů a nebyl nikdo doma, na dveřích cedule "klíč je v košíku na kolíky na prádlo", samozřejmě že latinsky. Taky když musel do německých formulářů vypsat, jakého je vyznání, protestantisch nebo römischkatholisch, tak vše vyškrtal a nechal jen RÖMISCH...
Také měl svůj smysl pro humor - jednou jsem s ním byla ještě v Itálii v jednom nóbl obchodě s domácími potřebami, ptal se prodavačky, jestli mají elektrické lžičky na kafe pro leváky, prodavačka koktala, že ještě bohužel ne, táta se bavil a mně to bylo strašně trapné... V italské Rivě ho lidé milovali. Když zemřel, dostali jsme spoustu dopisů nejen od přátel z Itálie, ale třeba i od paní z trafiky, kde si otec kupoval cigarety. A to už jsme bydleli několik let v Německu.
Maminka přes všechnu svoji zdánlivou křehkost byla ovšem silná žena s ocelovou vůlí. Vždy dovedla zdolat všechny překážky a pečovala o nás i za cenu kompletního vypětí všech sil. A zdá se mi, že v celém svém životě se stále zdokonalovala jako dobré víno, které zraje v sudech. Někteří se ve stáří dostávají do stavu tuhosti a tvrdosti, ale maminka byla čím dál tím více tolerantní, chápající a moudrá. Souhlasím s Dorou, měly jsme obě obrovské štěstí dostat se do této rodiny.
Clara Novakova, flétnistka - Soochow University, Suzhou, Čína
Zpravodaj č. 4/2020
PROF. ALENA VESELÁ O JANU NOVÁKOVI
S Janem Novákem jsem
se poprvé setkala na brněnské konzervatoři. Studoval tehdy kompozici ve třídě
Viléma Petrželky. Varhaníci měli jako povinný předmět také skladbu, takže i
naše "opusy" byly na domácích večírcích veřejně provozovány. Novákovy
skladby už tehdy prozrazovaly, že jsou od vysoce talentovaného tvůrce. Ve svém
archivu mám dva programy těchto večírků, na nichž je jedním zuvedených autorů.
Jeden je ještě z doby světové války z roku 1944, druhý z roku 1946. V posledním
roce války byla konzervatoř zavřená a studentům hrozilo tzv. totální nasazení.
Nejvíce to postihlo ty, kteří se narodili v roce 1921. Mezi nimi byl také Jan
Novák, který musel odklízet trosky po bombardování v německých městech. Jeho
osud byl inspirací pro vznik Ptáčníkova románu Ročník jednadvacet, který byl rovněž zfilmován.
Honza Novák byl člověkem nesmírně zásadovým. V době komunistické totality, když se konaly volby a jejich účast byla doslova povinná, nepřišel k volbám. Bydlel tehdy u brněnské přehrady a volební komise přijela s urnou do jeho vily za ním. On je ale poslal i s urnou pryč. Podobná reakce se u něj při různých příležitostech opakovala, takže nutným důsledkem byla emigrace celé rodiny. Při svých zásadách by tu nemohl existovat. Jan Novák byl velkým milovníkem latiny. Od jisté doby byly jeho skladby výhradně psány na latinské texty nebo s latinskými názvy. Jednou mi řekl: "Ty jsi přece měla na gymnáziu latinu, budeme spolu mluvit latinsky." To jsem mu bohužel musela odmítnout, my jsme pouze překládali Ovidia, Vergilia a další autory, ale latinskou konverzaci jsme neměli.
Někdy v roce 1947
dostal Honza stipendium ke studiu v Americe u Bohuslava Martinů a Aarona
Coplanda. Bylo to moudré rozhodnutí, Martinů výrazně ovlivnil další tvorbu
mladého skladatele. Byla to snad vyložená ironie osudu, že se Jan Novák vrátil domů
přímo v době "Vítězného února". V jeho případu a při jeho zásadách byla
emigrace jedinou volbou, aby se mohl dále věnovat tvůrčí práci.
Alena Veselá