Výběr článků ze Zpravodajů SPH

Příspěvky jsou řazeny chrolologicky - nejaktuálnější naleznete nejvýše, další dole pod nimi



                                                                            Ke koncertu 9. listopadu 2021:

                                          LOUISE FARRENC - NEZNÁMÁ A ZAPOMENUTÁ REJCHOVA ŽÁKYNĚ 

Louise Farrenc
Louise Farrenc

 Jan Jiraský a Parnas Quintet uvedou na koncertě 9. listopadu Sextet c moll zapomenuté skladatelky Jouise Farrenc. Talentovaná Jeanne-Louise Farrenc, rozená Dumont (1804-1875), dcera sochaře Jacquese-Edme Dumonta, patřila mezi Rejchovy žáky. Hře na klavír ji vyučovali Cécile Soria, Ignaz Moscheles a Johann Nepomuk Hummel. Jako patnáctiletý výrazný hudební talent zahájila také studium skladby. Antonín Rejcha ji pravděpodobně učil soukromě, neboť oficiálně bylo ženám studium kompozice na pařížské konzervatoři zapovězeno. V roce 1821 se Louise vdala za flétnistu Aristida Farrenc, s nímž absolvovala řadu koncertních turné. Měli spolu dceru, žili v umělecké kolonii na Sorbonně a založili hudební vydavatelství Éditions Farrenc, které skvěle fungovalo čtyři desetiletí. Ve třicátých letech 19. století byla již Louise Farrenc široce uznávanou koncertní klavíristkou, skladatelkou a pedagožkou, jakousi francouzskou Clarou Schumannovou. V roce 1842 byla jmenována profesorkou klavíru na pařížské konzervatoři, placena však byla hůře než mužští kolegové. Teprve po triumfu jejího nonetu s houslistou Josephem Joachimem si tvrdě vybojovala srovnatelné finanční podmínky. Na pařížské konzervatoři učila třicet let.

Zájem současnosti o ženy - skladatelky vedl ke znovuobjevení zapomenutého díla Louise Farrenc. V roce 2013 se její hudba stala předmětem zájmu společnosti BBC v dlouhotrvajícím programu Radio Three Composer of the Week. Byly realizovány nahrávky tří jejích symfonií, klavírního díla a komorní hudby - sonát, trií, klavírních kvintetů op. 30 a 31, nonetu op. 38 i sextetu c moll op. 40. Posledně jmenované, dnes uváděné dílo vzniklo v roce 1852 a skladatelka je později přepracovala také pro klavír a smyčcové kvarteto. Pro dnešního posluchače jistě bude velkým překvapením, jak krásná - dramatická, vášnivá, lyrická i noblesní - dokáže tato romantická hudba být. 


Zpravodaj č. 1 / 2021/22

SKLADATEL MILAN SLIMÁČEK PĚTAOSMDESÁTILETÝ 

Dne 20. září se dožije 85 let hudební skladatel Milan Slimáček, který prožil většinu svého života v rodném Brně. Narodil se roku 1936 do rodiny varhaníka, sbormistra a pedagoga hudebních škol a konzervatoře. Vyrůstal obklopen hudbou, např. na sborových zkouškách, v brněnských chrámech a v krematoriu, kde jeho otec léta hrál. Nemohl studovat, proto padla volba na konzervatoř. Tam se nejprve zaměřil na varhany, pak přešel na kompozici. Krátce působil v Českém filharmonickém sboru v Praze a dále pokračoval ve studiu kompozice na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě ve třídě Alexandra Moyzese. Slimáček se pak vrátil do rodného města, kde postupně pracoval jako pedagog konzervatoře, hudební režisér Československé televize a nakonec pedagog Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Byl zván také jako hudební režisér do rozhlasu, k natáčení gramodesek, ozvučování filmů apod. Vystupoval rovněž jako sólový barytonista (mj. zpíval v německém Bayreuthu v srpnu 1968 a pak se úspěšně zúčastnil předzpívání ve Vídeňské státní opeře), později občas jako zpěvák natáčel i písně mimo oblast klasické hudby. Vynikal jako improvizátor na klavír a na varhany, což využil i v televizních pořadech. Komponoval od mládí, s výjimkou opery zasáhl do hudby symfonické i komorní, zejména klavírní, varhanní, rovněž vokální sborové a sólové. Z řady Slimáčkových hudeb pro divadlo uveďme úspěšný pohádkový muzikál Princezna Písnička, jehož libretistou byl František Zacharník a který se hrál nejen v Brně, ale i v Ostravě a v Košicích. V posledních letech píše Milan Slimáček hlavně komorní a varhanní skladby. Vždy projevoval zájem o jiné druhy umění, měl zálibu zejména v malířství a poezii, přátelil se s řadou umělců. Díky kontaktům s pražskými herci se stal už v roce 1978 členem Společnosti bratří Čapků (je obdivovatelem hlavně Karla Čapka). Od jeho znovuobnovení roku 1992 je také členem Klubu moravských skladatelů, na jehož večerech Slimáčkova díla pravidelně znějí. Od mládí se Slimáček rovněž věnoval sportu, v pozdějších letech ho zaujal tenis, kterému se věnoval ještě jako sedmdesátník. Vždy byl také znám velkým smyslem pro humor, v paměti má ohromnou spoustu vtipů, jimiž dokázal a dokáže bavit přátele. Životní jubileum Milana Slimáčka připomene 3. abonentní koncert SPH 9. listopadu, na kterém v podání dechového kvinteta Parnas zazní jeho Divertimento. 

                                                                                                                                                                                                    jm 


ZPRAVODAJ Č. 5 květen - červen 2021

                                                 Aktuálně k novákovskému výročí - autorka Jarmila Mráčková

JAN NOVÁK - BOHUSLAV MARTINŮ: příběh krásného přátelství

  Jan Novák (8. dubna 1921 Nová Říše) po gymnazijních studiích na Velehradě zakončených maturitou na Klasickém gymnáziu v Brně (dnes tř. Kpt. Jaroše) začal roku 1940 studovat na brněnské konzervatoři obory skladba (prof. Vilém Petrželka), dirigování (prof. Bohumír Liška) a klavír (prof. František Schäfer). Ale jako "ročník 21" musel na nucené práce ("totální nasazení") do Říše. Po válce dokončil studium, absolvoval roku 1946, necelý rok studoval na právě založené AMU v Praze u Pavla Bořkovce. Za svoji Serenádu pro malý orchestr získal roku 1947 cenu Fondu Jaroslava Ježka a tím i stipendium na roční studium v USA na letní škole Berkshire Music Center v Tanglewoodu u Aarona Coplanda (červen - srpen 1947) a potom do února 1948 v New Yorku u Bohu-slava Martinů (ten po těžkém úrazu tehdy v Tanglewoodu neučil).

  Mezi Novákem a Martinů vzniklo přátelství, které trvalo do smrti Martinů. Svědčí o tom korespondence. Po odjezdu Jana Nováka v únoru 1948 mu Martinů napsal: "Drahý Jene, od chvíle, kdy jste se nalodil, se přihodilo mnoho událostí. Tragická smrt Jana Masaryka nás tady všechny včetně cizinců hluboce zasáhla a zarmoutila. Děkuji Vám za čerstvé zprávy a za to, že stojíte o mou účast na Festivalu. Zdravotně na tom nejsem nejlíp, takže jsem návrat odložil, zatím na neurčito. Mrzí mě, že s Vámi nemohu dotáhnout do konce rozdělanou práci, ale jsem si jistý, že si poradíte. Věřím ve Vás a nezapomeňte, o čem jsme mluvili jednou odpoledne: umělec se nesmí nikdy vzdávat, ať se děje cokoli, a k vítězství v boji nestačí jediná skladba ani pouhý rok práce. Vím, že si ta slova vezmete k srdci. Bohuš."

  Příteli Karlu Novákovi do Prahy psal: "Měl jsem zde jednoho žáka, velmi slibný talent a moc hodný hoch ... je tvůj jmenovec, myslím, že jste od něho v Praze něco hráli. Jmenuje se Jan Novák, já si od něho hodně slibuji, protože je nejen nadaný, ale i velmi citově založený a vážný hoch."

  Později, roku 1954 do Prahy Karlu Šebánkovi: "Věnuj ve fondu (Český hudební fond) trochu pozornosti tomu Janu Novákovi z Brna, to je slibný talent, jeden z nejlepších pokud tak znám u nás". A Franku Rybkovi také v roce 1954: "Jan Novák mi psal, že se zase začínají hrát moje věci, tak má radost, je ohromně pyšný, že se u mne učil."

  Jan Novák o svém studiu u Bohuslava Martinů napsal článek pro Sborník vzpomínek a studií, který k 65. narozeninám Martinů redigoval Zdeněk Zouhar, další brněnský obdivovatel a propagátor díla Martinů, jenž s ním navázal přátelství, byť jen korespondencí. Několik úryvků z Novákova textu: "Svá léta putování skončil jsem studiem u milého Mistra, nebo jak říkávám: u "padre Martinů". (Parafráze jména věhlasného italského hudebníka 18. století, kterým byl padre Giovanni Battista Martini v Boloni.) "Byla to nádherná doba a rád na ni vzpomínám. ... Martinů mi otvíral nové světy. Kolikrát, když jsem donesl nějaký náčrtek, vyňal z něj nějaký motivek, který mu padl do oka, a začal jej po svém na klavíru rozvíjet, abych viděl, co se z toho dá udělat! Kolikrát jsem stál s otevřenými ústy nad jeho improvisacemi! ... Svou vděčnost jsem se mu pokusil vyjádřit ve variacích na thema z Polní mše, které jsem složil k jeho oslavě, a v jiných skladbách, neboť vím, že se mu nejvíce zavděčím, když píšu pěknou muziku."

  Jmenovanou skladbu - variace na téma z Polní mše - přesně "Variace na téma Bohuslava Martinů pro dva klavíry" napsal Novák hned po návratu do Brna. Po deseti letech (1959) ji přepracoval pro orchestr. Původní určení pro dva klavíry nebylo náhodné - napsal ji pro sebe a manželku Elišku. Po návratu z New Yorku se Jan Novák oženil se spolužačkou, pianistkou Eliškou Hanouskovou, která jako on studovala hru na klavír u prof. Františka Schäfra. Sešli se tak dva výborní pianisté a interpreti skladeb Bohuslava Martinů. Dodnes o tom svědčí v brněnském rozhlase nahrávka Tří českých tanců pro dva klavíry od Martinů. V rozhlase paní Eliška nahrála přes deset skladeb pro sólový klavír

i skladeb komorních. Často účinkovala v komorních cyklech z díla Martinů, které pořádal v Univerzitní knihovně v Brně Zdeněk Zouhar. Na koncertech v Brně uvedla několik vrcholných skladeb Martinů: Concertino pro klavír a orchestr (1954, dirigoval Břetislav Bakala), Fantasii a Toccatu (1955) jako české premiéry, 3. klavírní koncert (1956, dirigoval Václav Neumann) a světovou premiéru Sonáty pro klavír (3. prosince 1957).

  Když roku 1954 z podnětu Zdeňka Zouhara zkomponoval Martinů cyklus pěti dvojzpěvů na lidovou moravskou poezii "Petrklíč", dedikoval č. 2 Janu Novákovi. V témže roce poslalo dvacet pět hudebníků z Brna Bohuslavu Martinů zdravici k jeho 64. narozeninám. Jan a Eliška Novákovi byli samozřejmě mezi podepsanými. Po úmrtí Bohuslava Martinů v srpnu 1959 uveřejnil Jan Novák fiktivní dopis, vyznání svému Mistru, "care padre Martinů".

  V roce 1966 se v Brně uskutečnila mimořádná událost - Festival Bohuslava Martinů. Zásadní podíl na něm měl Rudolf Pečman za spoluúčasti Zdeňka Zouhara. Jan Novák zkomponoval pro slavnostní zahájení Fanfáry s latinským názvem "Clangores tubarum et tympanorum verbera ad Festa Musica Brunensia committenda ter termis aeneatoribus cum tympanista modulantibus". A jako motto v katalogu bylo Novákovo pětiverší, také v latině, končící slovy "care pater, o bone Martinů" - "drahý otče, ó dobrý Martinů".

  Na závěr smutná paralela: Jan Novák svým osudem následoval milovaného učitele - život v exilu, onemocnění stejnou zhoubnou chorobou, úmrtí a první pohřeb v cizině a až po letech spočinutí ve vlasti.

(Citace jsou z knih Jaroslava Mihuleho, Charlotte Martinů, Zdeňka Zouhara a katalogu Mezinárodního hudebního festivalu Brno 1966 - Festivalu Bohuslava Martinů.)

                               ZPRAVODAJ Č. 4     březen - duben 2021

                                              Reminiscence k beethovenovskému výročí - autor Emil Drápela       

                                                  BEETHOVENOVI PODPOROVATELÉ Z ČECH A MORAVY

   Ludwig van Beethoven si vždy zakládal na své nezávislosti osobní, tvůrčí i hmotné. Ve věcech finančních byl ovšem značně nepraktický a bez podpory přátel a mecenášů se neobešel ani v době, kdy už vydělával značné finanční sumy. V roce 1795 se rozhodl vydat svá nová tři klavírní tria jako opus 1 vlastním nákladem. V novinách uveřejnil inzeráty, v nichž vyhlásil subskripci (předplatné) a očekával zisk. Skutečné náklady za vytištění však byly mnohem vyšší a za Beethovena je uhradil tajně, bez skladatelova vědomí, kníže Lichnovský.

   Myšlenka vydání hudebních děl ve vlastním nákladu nebyla nová, neboť hudební vydavatelé většinou nováčky odmítali. Úspěchu v tomto směru dosáhli jen nemnozí skladatelé, například podnikatelsky velmi schopný Georg Friedrich Händel v Londýně. Nakladatelé nechtěli riskovat a vydávali proto především známé, zavedené autory. V poslední dekádě osmnáctého století však silně vzrostla poptávka po nové komorní hudbě určené k provozování v salónech šlechty i domácnostech měšťanstva. Tištěná vydání nahrazovala rozmnožování not rukopisnými kopiemi, převažující ještě v době Mozartově.

   Klavírní tria op. 1 ve skutečnosti nestojí na počátku velkého Beethovenova díla. Do doby jejich vzniku měl skladatel na svém kontě řadu kompozic prozrazujících budoucího mistra, například oktet pro dechové nástroje (op. 103), druhý klavírní koncert (op. 19) nebo hobojové trio (op. 87) pro bratry Teimerovy. Tyto skladby byly však vytištěny později, některé dokonce až po Beethovenově smrti, a nakladatelé je dodatečně opatřovali vysokými opusovými čísly. Chaos umocnilo znovuobjevení řady Beethovenových skladeb z tohoto tvůrčího období bez opusového čísla (v katalogu Kinského-Halma obdržely označení WoO, Werke ohne Opuszahl).

   V seznamu předplatitelů trií op. 1 nalézáme Beethovenovy přátele, příznivce, milovníky hudby z vyšších i středních společenských vrstev. Někteří zakoupili větší množství výtisků, protože subskripci chápali jako formu hmotné podpory autora. Nechybí mezi nimi řada významných jmen z Čech a Moravy.

   Beethovenovým prvním velkým podporovatelem a mecenášem byl hrabě Ferdinand Ernst Valdštejn (1762-1823). Byl o osm let starší než Beethoven.Na jeho doporučení získal talentovaný mladík místo varhaníka v Bonnu. Valdštejn rovněž financoval Beethovenovu první cestu do Vídně a zásadně tím nasměroval jeho další umělecký a životní osud. I když později jejich vztahy značně ochladly, důkazem Beethovenovy vděčnosti byla třeba dedikace klavírní sonáty op. 53 "Valdštejnské".

   Od roku 1792, počátku vídeňského pobytu, podporoval Beethovena o devět let starší přítel, kníže Karel Alois Lichnovský (1761-1814). Od roku 1800 pak vyplácel Beethovenovi roční rentu 600 zlatých. O intenzitě jejich přátelství svědčí zachovaná korespondence. Občas to však mezi nimi zablýsklo. K nejznámější roztržce údajně došlo za prvního pobytu skladatele na Lichnovského zámku v Hradci u Opavy (dnes Hradec nad Moravicí) v roce 1806. Po pravdě řečeno, tato příhoda se asi neudála tak, jak bývá citována, tedy jako symbol Beethovenovy svobodomyslnosti a vzdoru vůči privilegované aristokracii. Nejspíš šlo jen o jeden z typických cholerických výbuchů, jimiž skladatel pravidelně zasahoval své okolí, neohlížeje se na přísloví "koho chleba jíš, toho píseň zpívej".

   31. srpna 1806 zavítal na hradecký zámek neočekávaný host, Napoleonův generál Anne-Jean-Marie-René Savary s doprovodem. V zahradním sále ho uvítali kníže Karel Lichnovský s chotí. Generál poděkoval za přijetí, choval se však stroze a nadřazeně, neboť po vyhrané bitvě u Slavkova se Francouzi cítili pány světa. Po večeři se hostům zachtělo hudby. Kníže věděl, že tak pozdě večer již nesežene potřebné hudebníky, chtěl však mermomocí vyhovět a zmínil se o přítomnosti proslulého Beethovena na zámku. Ten zatím ve svém pokoji komponoval a nevnímal svět. Žádost Lichnovského, aby se dostavil do sálu a zahrál na klavír, roztrpčen akceptoval. Začal důstojníkům přehrávat to, co právě skládal, ještě nedokončenou klavírní sonátu f moll. Jeden z nich ho familiárně plácl do ramene, aby "zahrál něco veselejšího". Beethoven naráz zrudl, vyskočil a vmetl do tváře knížeti, kterého vinil z této situace: "Kníže, čím jste vy, jste bez zásluhy, za to vděčíte jen svému rodu. Knížat bylo, je i bude na tisíce, však Beethoven je jen jediný!" Pak utekl pryč do deštivé noci. V Jelenické hájovně se ho ujal lesmistr Magerla; odtud Beethoven odjel do Opavy, kde ho zastihla Lichnovského omluva. Oba se časem zase smířili, o čemž svědčí okolnost, že Beethoven pobýval u Lichnovských na hradeckém zámku ještě v roce 1811.

   Nejvýznamnějším Beethovenovým mecenášem však nebyl Karel Lichnovský, nýbrž kníže Josef František Maxmilián Lobkovic (1772-1816), vévoda roudnický. S Beethovenem se seznámil jako dvacetiletý a byl jeho hudbou unesen. Lobkovic se rozhodl talentovaného přítele dlouhodobě finančně zajistit. Spolu s knížetem Kinským a arcivévodou Rudolfem, císařovým bratrem, zajistili Beethovenovi společnou roční rentu ve výši 4000 zlatých, jež skladateli umožnila věnovat se plně hudbě a kompozici, aniž by se musel starat o existenční problémy. Bylo to velkorysé a komfortní. V roce 1811 však došlo v důsledku vyčerpávajících napoleonských válek ke státnímu finančnímu bankrotu Rakouska a devalvaci měny 1:5, což mělo fatální vliv i na hudební život v celé monarchii. Řada zámeckých kapel se rozpadla, divadla krachovala, hudebníci přicházeli o místa. Beethovenovi přestala být renta vyplácena. Tvrdohlavý skladatel se s tím nehodlal smířit a po léta se o ni tvrdě soudil. Nakonec při vyhrál, i když jeho šlechtičtí podporovatelé tou dobou byli již po smrti (kromě Rudolfa, jenž se stal olomouckým arcibiskupem) a povinnost se přenesla na jejich dědice.

   Beeethoven Lobkovicovi dedikoval řadu svých nejvýznamnějších skladeb, mimo jiné třetí, pátou a šestou symfonii. Například první zkoušky slavné Eroicy se uskutečnily počátkem června 1804 právě ve vídeňském Lobkovickém paláci. Následovalo několik privátních provedení třetí symfonie na lobkovických panstvích v Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří u Litvínova, než došlo k oficiální vídeňské premiéře 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce. Nebylo to v hudební historii zcela obvyklé, avšak za ony "předpremiéry" Lobkovic Beethovenovi štědře platil.

   Další český šlechtic kníže Ferdinand Jan Kinský (1781-1812) přispíval na Beethovenovu rentu 1500 zlatými ročně. Za napoleonských válek jako dobrovolník vstoupil do armády a vyznamenal se v bitvách u Aspern a Wagramu. V roce 1812 se však smrtelně zranil nešťastným pádem z koně. I jemu Beethoven věnoval několik skladeb, například Mši C dur op. 86.

   Z Beethovenových podporovatelů uveďme dále hraběnku Marii Vilhelmínu Thunovou (1744-1800), manželku šlechtice Františka Josefa Thuna. V jejím vídeňském salónu byl mladý Beethoven častým hostem; díky ní pronikal do povědomí aristokratické společnosti, jež mu pak otevírala dveře, srdce i peněženky. I Marie Thunová si se vznětlivým skladatelem užila své: když byl špatně naložen, příkře odmítl zahrát natěšené společnosti, ačkoliv šlechtična neváhala kleknout na kolena, aby ho uprosila. Beethoven, když opět vychladl, jí věnoval Trio B dur op. 11 pro klavír, klarinet a violoncello jako omluvu za své chování.

   Mecenášství, jež hrálo velkou roli v životě Beethovenově, se v dnešní době stalo hudebním sponzorstvím. Stále neztrácí na svém významu, neboť špičková kultura pro svůj rozvoj velkorysé finanční zajištění nezbytně potřebuje.



ZPRAVODAJ Č. 3    leden - únor 2021

K výročí Jana Nováka (100 let od narození)

Vzpomínky dcer Jana a Elišky Novákových na rodiče 

   Když mě paní Jarmila Mráčková požádala o vzpomínku na rodiče, cítila jsem se velmi poctěna; ale co napsat? Že mně velice chybí... Pro dítĕ jsou rodiče maminka a tatínek - ne hudební skladatel a klavíristka. Velikosti osobností si človĕk nejlépe všímá, až je pozdĕ... Profesionální stránku vĕci tedy raději přenechám odborníkům a budu se vĕnovat několika památkám z dĕtství. 

  Narodila jsem se v ráji - alespoň tak bych popsala moje rané subjektivní vnímání: život je báječná vĕc, samá legrace a dobrá zábava! To v dobĕ, která byla strašná - komunistická diktatura, politický nátlak. Tatínek byl v církvi, veřejnĕ mluvil latinsky, nešel k volbám a soudruhy, kteří mu přinesli volební urnu do domu, vyhodil. Na oplátku pak zase byl on vyhozen ze svazu skladatelů. Můj strýc Richard vzpomíná na tatínkův spokojený komentář v této souvislosti: "To jsem je naštval!" I za trpkých okolností nebo snad právĕ proto si otec zachovával svůj jedinečný smysl pro humor; tímto se díval na svĕt jakoby určitým okýnkem, z dálky. Ale předpokládám, že mu schůze se soudruhy též drásaly nervy - a jistě i mamince, která mu stála myšlením po boku. Otcovy jadrné komentáře nad novinovými články mám v živé paměti. Rodiče ale měli ten úžasný "dar odpoutání", umĕli se odpoutat. Na tomto místě bych ráda citovala jedno biblické místo (Korintským 4,7): "Tento poklad však máme v hlinĕných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás"; tato slova se v nich zajisté naplňovala. 

  Když jsem se narodila, byli rodiče přestěhovaní ze Žižkovy ulice na Brnĕnskou přehradu, do domu, jehož obývali "ideální polovinu". Ale i tato polovina byla tehdejším soudruhům trnem v oku. Zaslali komisi, aby se posoudilo, zdali by se tam nemohlo nastěhovat několik dalších rodin. Pokud mám vyprávění správně v paměti, byla maminka tehdy sama doma; vzala našeho hlídacího psa - křížence vlčáka s dogou, tuším, - a šla k bráně. Při pohledu na Cerbera soudruzi skočili zpět do auta, odjeli a víc nepřijeli; něco na způsob veni, vidi, fugi. Psychický nátlak může zničit; ale rodiče si uměli zachovávat perspektivu, určitou životní lehkost a smysl pro legraci. Jejich vyjadřovacím jazykem byla hudba; a umění je tvorba ducha, bez hmotných hranic. 

  Jako konzervatorista byl tatínek nasazen na nucené práce v Nĕmecku a po dvou a půl letech se mu podařilo uprchnout: kamarád vystavoval zfalšované propustky a jednu mu obstaral. Takový podfuk se jistě trestal smrtí. Když si otec chtěl na nádraží zakoupit jízdenku, chybělo na předložené propustce razítko. Mohl by je dostat támhle, v kanceláři... Vyprávěl, že se zavřel na toaletu a nějakou dobu se třásl; pak vstoupil do kanceláře a bouchl do stolu - konečně dostal propustku a zapomněli razítko! Orazítkovali propustku a tatínek dojel do Čech, kde se schovával u příbuzných na venkově až do konce války. Aby se navrátil k hudebnímu myšlení, ve dne komponoval, hrál komorní hudbu - to byly časy, každý muzicíroval! - a studoval díla J. S. Bacha; též si každý večer pročetl jednu Bachovu fugu a ráno ji zahrál na klavír zpaměti. Neměl jen nadání, ale i nezlomnou vůli učit se. 

  Rád se ve vzpomínkách vracel do své americké doby, do Tanglewoodu a New Yorku. Amerika tehdy byla v plném lesku a zdála se být zemí zaslíbenou, zemí svobody a bezmezných možností. Ulehčený americký životní styl ho zajisté ovlivnil. 

  Oba rodiče rádi vzpomínali na jejich mladý život bez tíhy rodiny, kdy se věnovali sobě a umění tak bezstarostně, jak doba dovolovala. I v tom byli upřímní a my děti jsme jejich vzpomínky dychtivě poslouchaly; vše se zdálo být báječné, radostné. 

  Coby batole jsem pro tatínka byla celá jeho pýcha; sotva jsem se naučila mluvit, konverzoval se mnou latinsky, z jeho pohledu v mezinárodní řeči, aby mě pořádně vyzbrojil do života a připravil na moji sebevědomou roli civis mundi. 

  Jednou jsem použila jadrného - z mého hlediska dospělého - českého výrazu, když jsem táhla koloběžku na kopec. Tatínek mě poučil, že mám místo toho říkat "di te perdant", což zní podobně a nikdo se nepohorší. I na veškerá moderní slova znal tatínek latinský ekvivalent. 

  Chodili jsme spolu na dlouhé procházky, při kterých jsem pokaždé škemrala o vyprávění o Červené Karkulce, protože i zde měl otec svou verzi a mně se moc líbilo, jak nakonec vlk nalitý vínem pokaždé zakopl a rozbil si hlavu "na cimprcampr" - slovo, které jsem se s chutí učila opakovat a které bez potíží obrátilo vše k dobrému konci. 

  Dalším naším zvykem bylo, že jsem při našich pochůzkách zahradou na zarostlých schodech vždy upadla a tatínek se pokaždé optal, jestli jsem chytila zajíce; to bylo pro mě zdrojem veselí a jen, aby se mě zase zeptal, upadla jsem někdy úmyslně. Zajíce jsme totiž měli; vídali jsme ho brzy z rána, jak nám okusuje begonie. Tatínek na něj pravidelně mířil z postele lukem, ale nikdy se nestrefil. Pod keřem jsem později sbírala šípy; pro mě to vše znamenalo výtečnou zábavu a stále novou legraci. 

  K dovršení báječného žití jsem si moc přála mít sestřičku. Přání se splnilo a sestřička přišla na svět. Ale bylo to mimino! Brousila jsem okolo dětské postýlky, až jsem to nevydržela a vyhrkla s otázkou: kdy už si s ní můžu hrát? To potrvá pár let, zněla odpověď. Let?! - vyděsila jsem se. Ale čas letí a se sestrou Clarou (si) hrajeme dodnes... 

  Když maminka vařila, moc ráda jsem třískala poklicemi, jediným hudebním nástrojem, který jsem tehdy ovládala; hudba byla požitek! Ale na maminčin sluch to byl někdy přílišný nápor a poslala mě raději do chodby; tam bylo šero a žádné hračky... Tonoucí v slzách jsem chodila za tatínkem - po schodech do jeho pracovny; i když právě komponoval, pro mě a pro rodinné usmíření měl vždycky čas. Pak zapískala maminka téma z Martinů Polní mše nahoru do poschodí, signál, že oběd je na stole. 

  Často jsem tatínka doprovázela po jeho pochůzkách; při opuštění nějakého obchodu se vždy loučil s pozdravem "S Pánembohem a šáteček", což mně sice bylo trapné, ale patřilo to k němu a vlastně jsem se na to vždycky těšila. Prodavačky zůstávaly s pusou dokořán a sledovaly jeho odchod zasněným pohledem. I do Prahy jsem jela s otcem, pamatuji si na návštěvu v ateliéru Jiřího Trnky. 

  Maminka jistě trpěla tím, že jí péče o děti a tehdejší poměry nedávaly dosti možnost věnovat se svému povolání; každý nákup zabral dopoledne, mléko se muselo převařovat, rýže přebírat a dostat pár banánů nebo pomerančů stálo mnoho času kvůli udržování přátelských vztahů s prodavačkou - i když jsem měla vždy pocit, že maminka naši bystrckou zelinářku, paní Bednářovou, měla opravdu ráda. Vůbec měla maminka nadání přátelství: poslouchala vždy s účastí a kypěla pohostinstvím. I zde měla smysl pro class. 

  Dle maminky měla dětská výživa obsahovat masovou potravu; mimo mnoho jiných věcí, které nebyly, nebylo i maso. Pragmaticky zjednala maminka do zahrady slepice a králíky a naučila se proměnit živého králíka ve výbornou pečeni. Později v Itálii jsme říkali - nouze naučila Dalibora housti, a maminku housky - které tam sice u pekaře byly, ale naopak nebylo, čím je zaplatit. 

  Často jsme na přehradě měli hosty ze zahraničí: pamatuji na Franka Rybku, Borise a Janis Martin, Bernharda Rövenstruncka a paní Charlotte Martinů. Maminka vařila, pekla ... vždy české pohostinství v celé své parádě. V emigraci nás pak navštívil v Dánsku dirigent Hrnčíř s rodinou a Zdeněk Mácal, v Itálii pak Karel Ančerl, kterého rodiče jednou v létě potkali "náhodou" na ulici v našem bydlišti v Rivě; Ančerlovi tam právě přijeli na dovolenou a mistrova první slova byla: "V jaké p..... to tady sedíte?" Ale bylo tam krásně! Ančerlovi cestovali ve čtyřech a pobyli u nás několik dní. Byt sice nebyl velký, ale rodiče vždy uměli vytvořit pohodu. 

  Česká vynalézavost byla i matčinou vlastností. Při jedné návštěvě mezzosopranistky Janis Martin u nás na přehradě dostala maminka darem Schaumbad čili mýdlovou pěnu do vany, tehdejší vzor západního přepychu. Jelikož jsme ale vanu neměli, postavila maminka do kuchyně necky, aby alespoň my děti si mohly trochu užít té západnické švandy. Maminka si věděla vždy rady. 

  Držet krok se západem byl jeden z českých dobových příznaků. Z propašovaných západních žurnálů bylo možno se doslechnout o posledním klepu z anglického dvora a o pohybech rodiny Kennedyů. Vím, že k mému prvnímu svatému přijímání mně maminka nechala ušít šaty podle slavnostního úboru Caroline Kennedyové, dcery amerického prezidenta. A když jsem si jednou stěžovala na horko, připomněla mně maminka, jakou disciplínu musí mít princ Charles, když stojí při oslavách hodinu ve špalíru na poledním slunci s korunou na hlavě. Moc mně to imponovalo, dala jsem si na hlavu kbelík a zkoušela jsem vydržet na slunci na dvoře co nejdéle. 

  Mezi tuzemskými přáteli rodičů si pamatuji nejlépe na Bořivoje Srbu, s jehož celou rodinou jsme se často stýkali. A samozřejmě Matalovi, Mirka a Bobinu, u jejichž krbu v Bílovicích jsme sedávali. Ale i na Jánoše a Vlastu Kubíčkovi, Františka Schäfera, Emila Hradeckého a manžele Belfínovy; i Vlasta Fialová byla jednou u nás. A samozřejmě cellista František Kopečný, který nám později umožnil první emigrační stanici v Dánsku. 

  V srpnu 68 byl tatínek se sborem Pavla Kühna v Itálii. Po okupaci mu maminka posílala zprávy rádiem, aby se nevracel domů, s podpisem Dido - smysl dvojznačný, neboť tak se jmenovala i naše boxeří fenka. Někdo tuto zprávu uslyšel a dal ji dál - neskutečné, jak spojení někdy fungují! Až se tatínkovi podařilo dostat telefonní spojení z Vídně, měly jsme okamžitě vyjet. Maminka tedy obstarala rakouská víza pro nás tři a dojely jsme legálně do Vídně, kde na nás otec čekal; ale kde...? Vídeň je velká... Maminka jezdila ulicemi křížem krážem a najednou stál tatínek na rohu ulice... Nastala doba emigrace - co si rodiče vybudovali, přes noc ztratili. I zde přes veškeré těžkosti umožnili nám dětem krásné dětství, nádherné vzpomínky, rozšíření kulturního obzoru a později vysnĕné studium. Děkuji, děkuji...! 

Dora Novak-Wilmington, klavíristka Hochschule für Musik und Theater, München, Německo

......

  Četla jsem Dořiny vzpomínky na rodiče a obdivuji její paměť. To jsou často vzpomínky z raného dětství! Já několik vzpomínek z pozdější emigrační doby samozřejmě mám a ráda se podělím. 

  Například kapitola táta a latina - legendárními se staly jeho omluvenky pro mě do gymnázia v německém Ulmu, když jsem se nemohla dostavit na vyučování; byly nejen latinsky, ale i v klasických hexametrech. Nebo když jsem přišla domů a nebyl nikdo doma, na dveřích cedule "klíč je v košíku na kolíky na prádlo", samozřejmě že latinsky. Taky když musel do německých formulářů vypsat, jakého je vyznání, protestantisch nebo römischkatholisch, tak vše vyškrtal a nechal jen RÖMISCH... 

  Také měl svůj smysl pro humor - jednou jsem s ním byla ještě v Itálii v jednom nóbl obchodě s domácími potřebami, ptal se prodavačky, jestli mají elektrické lžičky na kafe pro leváky, prodavačka koktala, že ještě bohužel ne, táta se bavil a mně to bylo strašně trapné... V italské Rivě ho lidé milovali. Když zemřel, dostali jsme spoustu dopisů nejen od přátel z Itálie, ale třeba i od paní z trafiky, kde si otec kupoval cigarety. A to už jsme bydleli několik let v Německu. 

  Maminka přes všechnu svoji zdánlivou křehkost byla ovšem silná žena s ocelovou vůlí. Vždy dovedla zdolat všechny překážky a pečovala o nás i za cenu kompletního vypětí všech sil. A zdá se mi, že v celém svém životě se stále zdokonalovala jako dobré víno, které zraje v sudech. Někteří se ve stáří dostávají do stavu tuhosti a tvrdosti, ale maminka byla čím dál tím více tolerantní, chápající a moudrá. Souhlasím s Dorou, měly jsme obě obrovské štěstí dostat se do této rodiny. 

Clara Novakova, flétnistka - Soochow University, Suzhou, Čína



Zpravodaj č. 4/2020

PROF. ALENA VESELÁ O JANU NOVÁKOVI

Ústředním bodem příští koncertní sezóny bude večer věnovaný stému výročí narození skladatele Jana Nováka v roce 2021. Dovoluji si při této příležitosti připojit několik osobních vzpomínek na tohoto vynikajícího skladatele.

S Janem Novákem jsem se poprvé setkala na brněnské konzervatoři. Studoval tehdy kompozici ve třídě Viléma Petrželky. Varhaníci měli jako povinný předmět také skladbu, takže i naše "opusy" byly na domácích večírcích veřejně provozovány. Novákovy skladby už tehdy prozrazovaly, že jsou od vysoce talentovaného tvůrce. Ve svém archivu mám dva programy těchto večírků, na nichž je jedním zuvedených autorů. Jeden je ještě z doby světové války z roku 1944, druhý z roku 1946. V posledním roce války byla konzervatoř zavřená a studentům hrozilo tzv. totální nasazení. Nejvíce to postihlo ty, kteří se narodili v roce 1921. Mezi nimi byl také Jan Novák, který musel odklízet trosky po bombardování v německých městech. Jeho osud byl inspirací pro vznik Ptáčníkova románu Ročník jednadvacet, který byl rovněž zfilmován.

Honza Novák byl člověkem nesmírně zásadovým. V době komunistické totality, když se konaly volby a jejich účast byla doslova povinná, nepřišel k volbám. Bydlel tehdy u brněnské přehrady a volební komise přijela s urnou do jeho vily za ním. On je ale poslal i s urnou pryč. Podobná reakce se u něj při různých příležitostech opakovala, takže nutným důsledkem byla emigrace celé rodiny. Při svých zásadách by tu nemohl existovat. Jan Novák byl velkým milovníkem latiny. Od jisté doby byly jeho skladby výhradně psány na latinské texty nebo s latinskými názvy. Jednou mi řekl: "Ty jsi přece měla na gymnáziu latinu, budeme spolu mluvit latinsky." To jsem mu bohužel musela odmítnout, my jsme pouze překládali Ovidia, Vergilia a další autory, ale latinskou konverzaci jsme neměli.

Někdy v roce 1947 dostal Honza stipendium ke studiu v Americe u Bohuslava Martinů a Aarona Coplanda. Bylo to moudré rozhodnutí, Martinů výrazně ovlivnil další tvorbu mladého skladatele. Byla to snad vyložená ironie osudu, že se Jan Novák vrátil domů přímo v době "Vítězného února". V jeho případu a při jeho zásadách byla emigrace jedinou volbou, aby se mohl dále věnovat tvůrčí práci.

                                                                                                                                                                                  Alena Veselá